© Nadace pro děti. Tel. 352 600 550. Sídlo: Kostelní B?íza 20, 35761 Březová u Sokolova. Více informacíS

Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace

Novinky << Kostelní Bříza – Kirchenbirk

← Zpět na novinky

Vzpomínky první české učitelky

Obdrželi jsme opravdu pozoruhodný dopis. Vzpomínky na počátek české výuky nám poslala paní Vlasta Čtvrtečková – první česká učitelka v Kostelní Bříze :

Po upravené silničce se blížíme k malé vesnici, dnes již mile vyhlížející a pro nás, staré lidi, vzpomínkami opředené Kostelní Bříze.

Byli jsme mladí. Manžel končil povinnou vojenskou službu, já byla čerstvě vystudovaná učitelka. Bydleli jsme u matky mého muže v malém, poklidném městečku ve východních Čechách. Měli jsme pěkný dům na náměstí, moji rodiče měli v blízké vesnici také krásný domek s velkou zahradou a sadem. My jsme však chtěli žít jinak – moderně – a starat se o všechno sami.

Na školském odboru se začalo ke konci prázdnin s náborem nových sil, které by se začaly starat o školy v pohraničí – opuštěné a zanedbané. A hlavně o děti, které přicházejí s rodiči do končin, kde teprve dlouho po válce začíná život. Zejména o děti, které třeba ani nerozumí česky a nejsou vedeny k normálnímu životu.

V bývalých vesnicích se začaly vybírat vhodné domy, kde se již po prázdninách mělo začít s normální výukou – a děti ještě kdoví kde! Nepředstavitelná práce pro každého, kdo se k tomu odhodlá!

Dostala jsem návrh na školu v okrese Sokolov. Vzdálenost přes celou republiku – asi 300 km! Přes veškeré přemlouvání rodičů nás obou jsme se rozhodli kladně. 26. srpna 1954 jsem dala souhlas.

Věřili jsme, že všechno bude dobré, že poznáme nový kraj, nové lidi, že si vytvoříme vlastní život bez podpory rodičů.

1. září jsme dostali vojenský vůz a za pomoci vojáků jsme všechen náš majetek převezli do malé pusté vesničky na pokraji rozsáhlého vojenského prostoru. Tím začal náš celý pozdější život na západě republiky. Já jsem radši jela vlakem, abych alespoň trochu poznala, kam až nás naše rozhodnutí zanáší.

V noci na mě čekal vůz „Ředitelství vojenských statků“, řízený tehdejším tajemníkem a řidičem „soudruha“ ředitele Vlastíkem Štyrandem na nádraží v Chebu. Kam mne to poveze? Dychtivě jsem cestou sledovala noční krajinu. Byla jsem nadšená pohledy na zalesněné okolí, kopce, přírodu. Další krásy však končily brzkým ránem. Tento okamžik je dodnes pro mne i mého muže mezníkem pro celý další život. Při občasných návštěvách Slavkovského lesa si vždycky připomínáme první den našeho života v Kostelní Bříze, dále v Březové, dále v Kynšperku n. O. a nyní v Chebu.

Ráno jsem vyhledala budovu budoucí školy. Klíče zatím nebyly, ale během dopoledne přišel tehdejší správce pan Bouček, s kterým jsem se domluvila na dalším postupu záležitostí, týkajících se budoucnosti školy. Pak postupně přicházeli žáci – ze začátku jich bylo asi jedenáct.

Uklízeli jsme, připravovali, co šlo. Postupně se dostavovaly i další děti. Některé – z českých rodin mi rozumněly dobře, ostatní těžko nebo vůbec ne. Protože bývalo ráno již chladno (okna byla většnou rozbita), chodili jsme s dětmi na vycházky a na houby, které jsme pak vždy nosili do závodní kuchyně v zámku kuchaři Janu Kadlecovi. Když konečně byla opravena okna a instalována kamna, která jsme dostali od nějakého pracovníka vojenských statků, navrhly děti samy, že každý z žáků přinese každý den 5 polínek dřeva. Byla to legrace, ale každý ze žáků to dodržoval. Proto jsme ty 3 učební hodiny přestáli v teple. Za nějaký čas nám náš pomocník a přítel školy p. Surý sehnal dobré vytápění, takže se teplo rozlévalo po celé třídě.

Další akce byla Spartakiáda. Na všech školách se muselo nacvičovat. Cvičili jsme a cvičili! Nakonec bylo 13 cvičenců – starší děvčata se vším pilně pomáhala: 2 děti Dörflerovy, 2 dívky Synkovy, Beneš, Bölczkliová, 2 Boučkovi, 2 cikáni Pompa-Koki + 3.

Vzpomínám na Romy – tehdejší i současný problém. Většinou neznali česky. Chodili do školy, nebyli příliš aktivní, ale některé z nich jsme měli rádi. Jan Pompa-Koki pomáhal, učil se, ale jen do podzimu – ztratil se, vojáci ho hledali. Čas vybírání brambor – ohníčky – to je čas cikánů. Vrátil se spokojený, šťastný. Hráli si rádi v kostele, který se místo pobožností plnil tenkrát obilím. My jsme teď uvítali to, že začíná sloužit kulturním účelům a opravuje se.

Byl to ale krásný čas – zdá se mi dnes – s odstupem dlouhé doby, veselý i krutý, ale zajímavý. Za více jak 50 let se všechno změnilo. Zdá se nám, že k lepšímu. Kostlení Bříza vzkvétá, kostel se renovuje. Zámek – bohužel – ruina, park nádhera. Vzpomínáme na dobu, kde tam ve třídách vojenské zemědělské školy bylo rušno, pan ředitel kapitán Potůček vládl železnou rukou, na chodbě bylo slyšet jadrnou slovenštinu učitele Kušníra a všichni žáci (dnes již jistě dědečkové a babičky) si pochutnávali na dobrotách z kuychně pana Kadlece.

To jsou naše vzpomínky (jen mizivá část!) na zajímavou dobu našeho života, strávenou v krušných podmínkách západočeského pohraničí. Kdykoliv jedeme po cestě z K. Břízy do Arnoltova, setkáváme se se starými stromy třešní. Ty nám bezpečně dávají najevo, jak jde život. Tyto stromy jsme společně se žáky zemědělského učiliště sázeli v roce 1955 a ještě některé loni trochu plodily!

VLASTA ČTVRTEČKOVÁ

 

Děkujeme a těšíme se na pokračování

 

Přílohy

4. 5. 2012, rubrika Současnost, přímý odkaz na tento článek


Aktuality ukázat další →