© Nadace pro děti. Tel. 352 600 550. Sídlo: Kostelní B?íza 20, 35761 Březová u Sokolova. Více informacíS

Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace

Novinky << Kostelní Bříza – Kirchenbirk

← Zpět na novinky

DĚJINY NEJSTARŠÍHO CHEBSKA

chebsko

Chebsko a šest úřadů v nejstarší době

 

Děkan ThDr. h. c. Friedrich Lippert, Bayreuth

Překlad studie Friedrich Lipperta, Das älteste Egerland und die Sechsämter uveřejněného v časopise Der Siebenstern. Monatschrift für Heimatpflege, Wandern und Wintersport, ročník 5, 1931, str. 17–24, 41–46 a 89–95 pořídil v roce 2013 PhDr. Vladimír Vlasák

Překlad neobsahuje celou studii, ale pouze ty její části, které se zabývají vývojem historického Chebska v nejstarší době obecně (str. 17–24,  41–45 a 95) a mají význam i pro poznání nejstaršího vývoje oblastí Čech, které k němu bezprostředně přiléhají, vynechává ty partie (str. 45, 46, 89–95), jež jsou věnovány speciálně pouze vývoji šesti úřadů do jejich získání purkrabími z Norimberka – Bayreuthu a tím i jejich odtržení od Chebska.

 

Prehistorie

 

Kdo nezná těchto šest úřadů: Wunsiedel s Luchsburgem, Wei3enstadt s Rudolfsteinem, Kirchenlamitz s Epprechtsteinem, Thierstein  s Thiersheimem, Hohenberg s Arzbergem a Selb s jeho městským hradem? Co je na nich zvláštního, proč jsou uváděny společně a jaká je jejich historie? Tak znějí ony stále se vracející otázky a jelikož každý úřad má své vlastní dějiny, není jejich zodpovězení lehké. Zpočátku tvořilo šest úřadů výplň podkovovitě uspořádaných Smrčin,  byly jejich jádrem a drsnější polovinou Chebské župy rozprostírající se až k Schirndinskému průsmyku, zatímco její lepší polovina s kdysi nádherným říšským městem Cheb sahající od Schirndingu až k česko– německým lázním zůstává po šestset let od své zástavy Ludvíkem Bavorem roku 1322  pod nadvládou Čechů. Nejstarší dějiny šesti úřadů jsou tudíž historií Chebska. První otázkou je proto, jako všude, jak to vypadalo ve Smrčinách v nejstarší době?  Na tuto otázku odpověděl nejlépe a nejvýstižněji dr. Schmidt ve Wunsiedelu roku 1896 v 1. zprávě Severohornofranckého spolku pro přírodozpyt, historiografii a vlastivědu (1. Bericht des nordoberfränkischen Vereins für Natur – Geschichts – und Landeskunde) a já si jen přeji, aby jeho obsažná přednáška v Hofu byla po třiceti letech nově vydána, neboť nechci být jeho plagiátorem. Schmidt, který svoji domovinu všestranně prozkoumal na mnoha svých cestách, poukazuje nejprve na to, že neschůdná horská krajina se svými skalami a bažinami, potoky a vodami neskýtala podmínky pro větší stálá osídlení, avšak nabízela poklady, které již v pravěku musely lákat lidi pátrající po kovech. Schmidt se přitom odvolává na četné nálezy starých štol a činnost horníků nazývaných Benátčané, o nichž se neví, odkud přicházeli a kam šli. Pomíjí lidi, kteří však jako první oživili každý prales: Rybáře a lovce, kteří byli, jak se později zjistilo, první obyvatelé v Marktleuthen, dále uhlíře a včelaře, smolaře a bylinkáře. V markrabské době byly Smrčiny stále ještě zásobárnou zvěřiny a rybář ve Wei3enstadtu přinášel nejlepší ryby;  mnohem více musel smělého lovce lákat v pravěku lov na zubra a losa, na medvědy a vlky, na lišku a rysa, na tetřeva a tetřívka do Hercynského lesa, v němž měl rád lovit také Karel Veliký. Ošacení a potrava, drahokamy na šperky a krystaly pro ozdobu a čáry se tu nacházely a Schmidt zmiňuje dokonce něco nedoloženého, že lidé již dovedli vyrábět z lehce tavitelné horniny perly. „Antiquissimae fossae“, prastaré štoly u Albenreuthu, zmiňuje však ostatně již Gradl v listinách k roku 1132. Schmidt rozlišuje v hornictví tři období, v nichž se těžilo zlato, cín a železo. Goldkronach byl zárukou zlata a po celou dobu, co je člověk na světě, se žene za zlatem, tedy i ve Smrčinách. Důležitější než zlaté období byla doba bronzová okolo roku 200 před Kristem, ta potřebovala k mědi cín a ten se na evropské pevnině bohatě nacházel především ve Smrčinách a Krušnohoří. V archivních svazcích historického spolku z let 1884, 1887, 1890 zjistil Schmidt, že prastaré šachty a štoly k dobývání cínu na Ochsenkopfu a Schneebergu, na Fichtelsee, v údolí Rösla, v Zeidelmoosu na Bibersbachu, v Kirchenlamitz a na Dürnbergu u Röslau dokládají prehistorickou těžbu cínu. Keltové žijící na Horním Mohanu a v Čechách, kteří dali jméno nejen Mohanu, ale také Ohři, Agaře, potřebovali na místo kamenných zbraní a nástrojů k výrobě nových zbraní z bronzu k mědi nutně cín a proč by jej neměli hledat ve Smrčinách a jejich nejbližším okolí? Cesta do nich byla od východu i západu průsmyky lehce k nalezení, sledoval se tok Ohře. Množství cínu získaného Kelty muselo být ale podle mnoha starých nalezišť a Schmidtova mínění tak velké, že cín, který byl získán od 13. do 16. století, jak dokazují ještě zachované záznamy, tvoří pouze nepatrné paběrky předhistorického bohatství. Lze namítnout, že když bylo získáno tolik cínu, proč se nenalezlo ve Smrčinách více bronzových předmětů než jediný srp u Röslau. Tak zní odpověď: Ve Smrčinách se nenachází žádná měď,  cín se musel tudíž odtud vyvážet do sousedních krajin a tady zpracovávat, proto byly také v oblasti Horního Mohanu objeveny bohaté bronzové nálezy z doby od roku 1800 do roku 1000 před Kristem.

Jen co se týká výroby perel a skla, lze pochybovat, zda je tak prastará, neboť Schmidt nalezl jen jednu jedinou takovou sklářskou pec v Pötzelově šachtě u Tröstau a sklo bylo luxusní zboží a nikoliv jako cín nutná potřeba. Okolo roku 1000 před Kristem začala nejdůležitější železná doba, v níž žijeme ještě dnes. Také k ní poskytly Smrčiny v pravěku svůj příspěvek. Schmidt hovoří o leštěnci železa v blocích žuly, o krevelu a hnědelu v údolích Rösla a Kösseine; „nikoliv vzácně se tam najde v trychtýřovitých šachtách starců, podobně jako na dobývacích polích dolu Johannis u Arzbergu nebo v blízkosti Trompeterhofu a v Pötzelově šachtě u Tröstau v nepatrné hloubce po zvětrání okolní horniny vysokého stáří“.  Kdo hledal cín, mohl lehce nalézt železo, ale to se těžce získávalo. Kdy byly založeny první tavírny železa a první železné hamry, bude třeba teprve vybádat.

Také ochranné valy patří do historie pravěku, když divoká zvěř a lidští nepřátelé nutili řídké osídlení, aby obývalo chráněná místa. Zemní valy  s dřevěným opevněním byly rychle pomíjejícím ochranným útočištěm (oppidum) a je zřejmé, že později na takovém místě byly založeny také mnohé vsi, ale výstavba a zemědělství zemní valy srovnaly. Také v oblasti šesti úřadů se pátralo po těchto pravěkých valech a narazilo se na: Waldstein, Königsheide, takzvaný druhý zámek u Luisenburgu, zemní val u nádraží Neusorg, náspy u Thiersteinu, Schlo3berg u Schönlind–Wunsiedelu, Rauhen Kulm, Grüngraben u Hornungsreuthu, val u Oberröslau atd. Vykopány byly však pouze Zapfem na Waldsteinu a bez vykopávek a nálezů nelze pravěk odhalovat.

Do pravěku každé země patří konečně také četné pověsti a pohádky, neboť odkazují na způsob myšlení prvních přistěhovalců. Také ve Smrčinách představují jen sedlinu starého náboženství Keltů, Germánů a Slovanů. Rudolf Schwenk měl o tom roku 1893 v Hofu dvě vstupní přednášky a dokázal, že v nich vystupující dobří a zlí duchové nejsou nic jiného než vybledlé postavy zaniklého pohanství. Velký král, v něhož doufáme, se jmenuje Karel nebo Barbarossa s vousy a havrany, nebo dokonce Salomo na Schneebergu nebo Ochsenkopfu je jen bezděčná vzpomínka na Wodana s jeho vousem a havrany a jeho divokým vojskem. Divý mužíček a trpaslíci, bílé panny a dobrotivé víly jsou pouze obrazy laskavých bájných paní, jako Perchta a Freia, a pohanských elfů a bohů. Pohanství si představovalo, že v horách a lesích dále žijí duše zemřelých, jež jako duchové mohli utiskovat nebo oblažovat, podle toho se jim do hrobu ukládaly poklady a jídlo nebo se jim při slavnostech obětovalo. Slída v žule dráždí nevědomost ducha, neboť se od ní očekává netušené štěstí.

Příchod slovanských osídlenců do Smrčin okolo roku 640

         Tímto začíná historická doba země šesti úřadů. Purkmistr Hagen sestavil  všechny listiny o rozšíření Slovanů v Horních Frankách až po würzburskou oblast,  jakož i slovanské místní názvy a dnes už nikdo nemůže pochybovat o tom, že Slované v polovině 7. století obsadili jako zemědělci ve větším počtu ještě téměř liduprázdné francké jurské území, ovšem pro zemědělství málo vhodné Smrčiny pouze v omezeném počtu. Nepřicházeli ale, aby vyhledávali kovy a hory poté opět opouštěli, nýbrž aby v údolích mýtili les, zabývali se polním hospodářstvím a chovem dobytka a získávali nový domov. Proč se toto přestěhování právě v uvedeném čase odehrálo, je nutno vysvětlit. Po stěhování národů opustili Markomani okolo roku 500 Čechy a Římanům odejmuli dnešní Staré Bavorsko jako své nové bydliště. Do uvolněných Čech se poté posunuli Slované a kdysi německá země se stala českou. Zapletli se však do těžkých bojů s maďarskými Avary a jen přičiněním franckého kupce Sáma majícího značné válečné nadání mohli divoké Avary porazit. Proto Sáma povýšili na svého náčelníka, který založil velkou českou říši, jež však existovala pouze 30 let. V Sámově době se stalo, že nějací franští kupci byli na své cestě, snad na silnici Utizi z Durynska, loupeživými Čechy zabiti. Sámo chtěl záležitost smírně a v dobrém rozsoudit, avšak Frankové požadovali rukojmí a stáli o spor, jen aby při této příležitosti kdysi germánské Čechy včlenili opět do německé říše. Proto dali Sámovým vyslancům tuto hanlivou odpověď: Není možné, aby křesťané, služebníci boží, uzavírali přátelství se psy. Došlo k válce, ve které Frankové počítali s jistým vítězstvím, poněvadž přitáhli se třemi vojsky, jako to podobně učinil Karel Veliký roku 805.  Sámo ale nepřátele předstihl a francké vojsko přemohl u Wogastisburgu, jak se nazýval  jeden český hrad, jenž je na mapě označován přibližně tam, kde leží Cheb, avšak s otazníkem. Po této porážce v roce 632  a odpadnutí  Srbů v Durynsku se stalo postavení franckého krále Dagoberta tak nejisté, že zřídil jako ochranné hraniční území proti Čechům durynsko – francké vévodství s vévodou Rudolfem.  Rudolf  nebyl žádný neoblíbený Frank, ale Durynk milovaný u svého lidu právě tak jako irští křesťanští  misionáři. Mohl se odvážit vůči nepřátelsky smýšlejícím franckým velmožům roku 640 osamostatnit se a když se domluvil také se Sámem, nechal  Srby ve značném množství usadit v Radenzské župě a každého, kdo chtěl, také v sousedních Smrčinách. Jednalo se o Radanzwindi, Moinwinidi a Nabwinidi, jak se tito Srbové v listinách nazývají. Ve Smrčinách se objevili Srbové také, avšak jen v omezeném počtu. Protože se mnozí spisovatelé, mezi nimi také dr. Schmidt, domnívali, že Smrčiny tehdy byly Slovany „hustě“ zaplaveny, odvolávám se na opačný důkaz ve dvou listinách, které vznikly v letech 1368 a 1379 v Chebu při sporu o lesmistrovský úřad. Císař Ludvík Bavor zastavil v roce 1315, fakticky však roku 1322 Chebsko jako německé říšské léno českému králi Janovi za vysokou sumu, za niž by se někdy opět mohlo vyplatit.  V roce 1340 nicméně ustanovil Albrechta V. nebo VI. v Thiersteinu nejvyšším lesmistrem v říšském lese, naproti čemuž přenesl český král tento důležitý úřad na říšské město Cheb.  Spor o to byl rozhodnut ve prospěch Chebu, jehož žaloba na Nothafty nám dovoluje nahlédnout do osídlení nejstarších slovanských vsí Leuken společně s Habnithem, Hebanzem a Neydessen.

         Písemná obžaloba  Chebanů císaři ze 7. března 1369 (originál v chebském městském archivu) zní: „To jsou škody, jež Albrecht Nothaft a jeho lidé napáchali v říšském lese. V Leuken založil 24 dvorů a herberků (obydlí) a jeden mlýn, kde odedávna jen dva dvory a jeden dvůr Widenhof měly náležet kostelu a odstranil kvůli tomu 1/2 míle (lesa); a v říšském lese založil vesnici zvanou Habnicht,  jež má 10 dvorů a několik herberků a měl tu být jen jeden selský lán; a ves nazývanou Hebanse s 12 dvory a několika herberky; a v Neydesse byly jen 4 dvory, tady založil asi 5 nebo 6 dvorů; a ves Gerlachsgrün měla odedávna jen 6 dvorů a on ji rozšířil o dalších 6 dvorů; a vesnici zvanou Holczmüle založil se 6 dvory a mlýnem; a v říšském lese založil 4 hamry s poli a loukami, jež v lese vyklučil, a okolo Leuken 15 smolných pecí; a z říšského lesa u Schechten, když na něj přešel, také odprodal za 20, za 30 a za 40 hřiven; a zřídil v něm 2 mlýny na Ohři“.

         Tato listina doznala  svého potvrzení a rozšíření v chebském lesním řádu z 15. května 1379, sepsaném přísežně braniborským hejtmanem Chebska (1366–70) a českým hejtmanem Chebska Boršem z Rýzmburka (1371–78). V něm se uvádí:  Poznámka o sedmi lesích:  Za prvé nejvyšší les (okolo Neuhausu a Thiersteinu), dále dolní les (východně od Marktleuthen), dále selbský les, dále Gozeweinův les (východně od Libé, koupě jednoho měšťana z Chebu), dále Komora (severozápadně od Chebu), dále seisserovský les, dále les u Hrozňatova.

 Poté:  Dále mají Nothaftové na lesích váznoucí rentu z mýcení (tedy daň z mýcení), čtyři mohutné hamry s loukami a poli, mlýn, Kinheckelův mlýn a ves v Hebevancz a ves Habenicht bez jednoho statku, jenž tu byl od pradávna, a vesnici Leuken, kterou před časem obýval farář a lovec zvěře (tedy myslivec) a rybář, což již tak není, dále Garbensgrün (Gerlachsgrün), dále Biberbach, z něhož více než polovina je v říšském lese.

Jelikož listina z roku 1368 hovoří o poměrech,  jaké byly v Leuken v době prvního založení kostela, tedy v roce 805, o čemž ještě budeme hovořit, můžeme se domnívat, že tak daleko 500 let zpět se nemůže přece žádná zpráva o Marktleuthen vracet. Který z Chebanů to mohl ještě vědět? To však žaloba  připouští a připojuje u skoro každého místa slovo: tak to bylo odedávna, tedy před dávnými časy. Jestliže  Chebané pro označení „odpradávna“ neznali žádné vročení, je s podivem, že u každé vesnice mohli úředně a přesně uvádět, kolik měla každá ves odedávna dvorů, ba dokonce, kdo zde bydlel: Leuken měla 3 dvory, 1 faráře, 1 myslivce, 1 rybáře; Habnith odpradávna jen jednoho sedláka nebo jeden statek; Hebanz je uveden bez počtu, protože se zde snad usadil jen jediný Slovan; Neydessen 4 dvory, Gerlachsgrün 6, Holzmühle ještě neexistovala a byla teprve Nothafty založena. Aby se něco takového vědělo, museli Chebané využívat nějaký prastarý daňový rejstřík, jenž byl založen, když bylo Chebsko po válečném tažení Karla Velikého k Ohři roku 805 vojensky obsazeno, křtem, znamením podrobení, pokřesťanštěno a uvaleno na ně zdanění. Vše šlo v jednom společném procesu. Daňový soupis byl vždy prvním triumfem kulturních států. „Ostarstuopha“, tedy velikonoční daň plátna a medu, a desátek nebyl žádnému podrobenému Slovanu odpuštěn. Když se sv. Bonifác obával v Durynsku vybírat od pro něho tak „ohavného“ a bezbožného plemena Slovanů desátek,  nařídil  mu  papež, aby tak činil a oni si nemohli myslet, že jsou v zemi

svobodní páni. Tedy z daňového rejstříku museli Chebané čerpat  „odedávna“ své znalosti, když farnost Marktleuthen netvořilo více než 14 rodin.

         Dále se můžeme ptát: Muselo to být právě v roce 805, nemohlo říšské město Cheb samo, někdy kolem roku 1000, založit první daňový soupis? Odpověď: Na nějakém desetiletí nebo i více při tom přece nezáleží. Původním dobyvatelem Chebska byl roku 805 písemně doložený Andulf, senešal  (vysoký dvorský úředník) Karla Velikého a markrabě v Nordgau (Severní župě), tedy v  českém hraničním území. Ten zemřel roku 818 a měl vojenskou a soudní moc nad celým Bavorskem a českou markou. Tak mocný muž nemohl vydat  žádné podrobené území a my také neslyšíme o tom, že musel znovu Chebskou župu dobývat. Ve kterém roce ale tento velký organizátor říšských hranic zřídil Chebsko, je zde uvedeno. Nesmí se ale přehlédnout, že fara v Marktleuthen patřila, jako všechny farnosti na Chebsku, již před rokem 973, tedy rokem založení pražského biskupství, k Řeznu a nikoliv k bližší Praze. Proto lze časové určení „odedávna“  vymezit  jen obdobím let 805–973 a nikoliv šíře.

         Wendové ve Smrčinách mohli být jen Srbové. Neboť na západě leželo velké srbské území, které se rozprostíralo od Magdeburku podél Saaly až k Forchheimu a zahrnovalo také Vogtlandsko. Na východ k Labi bylo hraniční území ale otevřeno a největší část Srbů nebyla německému hraničnímu vévodovi podřízena. Jejich sousedé na jihu, Češi, se s nimi proto v 9. století občas spojovali, loupili a pálili u Slovanů na řece Saale“  a mnohdy také podnítili Srby z hraniční župy k povstání proti Říši. My se ale nepotřebujeme zmiňovat o bojích, jež se dotkly nanejvýš okolí Aše a Selbu, neboť uvnitř Smrčin se mohla vojska buď na bitvy připravovat, nebo se zásobovat. Velká srbská země byla však tak silně zalidněna, že měla dostatek mírumilovných  lidí, kteří mohli odejít do Smrčin.

         Vedle slovanských vsí byly v listinách vyjmenovány také dvě německé vesnice, ale pouze u Gerlachsgrünu je uveden výraz „odedávna“. Zanikla pravděpodobně jako Rohrsbach ležící blíže u Marktleuthen, ale náležející k farnosti Kirchenlamitz a vypálený za husitských válek roku 1430,  jehož osm sedláků si muselo na rozkaz markraběte postavit domy v Marktleuthen. Němci a Slované se mezi sebou dobře snášeli, žádný lid nebyl druhému podřízen, ale všichni byli svobodní přistěhovalci. Smrčiny sousedily na jihu se Severní župou (Nordgau). V Horní Falci  žil vystěhovalecký kmen německých Narisků, jehož jedna odnož, Wariskové na řece Regen, se již okolo roku 600 vystěhovala do Burgundska. Tehdy vyznávali částečně pohanství a částečně byli ariánští a bonosiánští křesťané jako všichni Bavoři. Pronásledování z důvodu náboženství se tehdy neznalo. Z nich pocházeli zřejmě první Němci, jež se usadili v zemi šesti úřadů  a v náboženství a práci vytvořili se Slovany slovansko–germánskou župu, v níž mohly žít rovněž jednotlivé osoby jiného původu.

         Lze se zeptat: Kdo byl na počátku v početní převaze, Slované nebo Němci? Takto si musíme odpovědět: Slované, jako to bylo ještě roku 1007 v celé sousední Regnitzské župě. Ve zmíněné listině jsou uvedeny 4 slovanské vesnice, ale jako jen nepatrné se 3, 1, 1 a 4 dvory naproti jedné německé se 6 dvory a když brzy po roce 805, jakmile byla Chebská župa zabezpečena a vypukla  hlavní přistěhovalecká vlna organizovaná urozenými Nothafty a jinými náčelníky, byla menšina Slovanů německými Bavory a Šváby, jak dokazuje jejich jazyk a zjistil Gradl, pohlcena.

         Naše listina z roku 1368 je ale proto tak důležitá, že nám ukazuje, jakým způsobem po roce 805 probíhalo přistěhovalectví většiny Němců a že k tomu bylo zapotřebí ještě 500 let. V dějinách osídlení Smrčin se o tom namluvilo mnoho naplano.  Jestliže srbské vsi měly jen 1 až 4 dvory,  jak je možno hovořit o velkých slovanských okrouhlých nebo silničních vesnicích a ohromných migračních tazích Němců? Jak bylo roku 1368 napsáno, měla Leuken jen 24 dvorů a o několik herberků více než zpočátku, Habnith místo jednoho sedláka  11 zemědělců a několik nádeníků, Hebanz místo 1 dvora 13, Neydessen namísto 4 dvorů deset, v německém Gerlachsgrünu se rozrostlo 6 dvorů na 12 a nově vzniklá Holzmühle měla 6 dvorů. Probíhalo to tedy při přistěhovalectví tak pozvolna, střízlivě a prakticky jako při vystěhovalectví za našich dnů. Kdo neměl peníze, aby si koupil les, udělal nejlépe, zůstal–li doma, nebo se musel v cizině, když se nemohl stát držitelem usedlosti nebo nesměl vyklučit les, kde chtěl, spokojit jako člověk bez půdy s životem nádeníka.  Došlo k tomu, že po dobytí země se les stal říšským lénem a pozemkovým regálem (výsadním právem) krále. Jen on nebo jeho markrabě jako zástupce propůjčoval podíly na říšském lese, a to především šlechtě za válečné zásluhy. Ta byla dosazována ke správě země a vojenské službě za náčelníky, jako Nothaftové v Thiersteinu, do zřízených úřadů, a jelikož zpočátku nedostávala od Říše žádný pevný plat, byla nucena svůj přidělený lesní podíl pokud možno výhodně využívat. Nothaftové proto prodali své dvě a půl míle lesa, které pro vlastní potřeby nevyužili po šachtách, starých lesních mírách, přistěhovalcům za hotově zaplacených 20 až 30 liber haléřů a na v potu tváře nově vyklučená pole a louky, hamry a mlýny, smolné pece atd. uvalili desátek a jiné dávky. To vše se ale dělo jen „když to na něho přichází“, to znamená, když přišli kupci, jež byli přilákáni již usídleným příbuzenstvem nebo přišli nazdařbůh. Chebští měšťané se ale jako držitelé vrchního lesního úřadu rozhněvali, že – jak uvádí druhá listina – Nothaftové v thiersteinských lesích vybírali „ mýtnou rentu“, to znamená důchody ze všech nově vymýcených pozemků,  a celé vsi, jako Hebanz a Habnith, považovali za svoji původní držbu,  zatímco sám Cheb byl odkázán jen na daně z menšiny dvorů z doby, kdy Nothaftové v Thiersteinu ještě nehospodařili. Tak to tedy bylo za tohoto přistěhovalectví u úřadu Thierstein a lze snad říci: také u všech ostatních úřadů téhož druhu opravdu lidsky, to znamená sobecky. Přistěhovalci se usazovali nejraději v údolích řek nebo také u vodních ploch, protože zde mohli mít louky a chovat dobytek a ryby a nepotřebovali být žádnými sedláky. Proto musely vzniknout u rybníků okrouhlé vsi a na potocích silniční vsi, neboť Srbové a Němci žili ve větších místech společně, jako například v Leuken. Ještě méně byla podle určitého systému zakládána pole, musela se vyhýbat bažinám a kamení a zakládala se tam, kde byla nejsnáze obdělávána a kde kupec k tomu nalezl vhodnou část lesa.

          Konečně z listiny z roku 1368 zjišťujeme, že Smrčiny již tehdy byly na kulturní výši té doby. Okolo Leuken se nacházelo 15 smolných pecí, 4 hamry a několik mlýnů. Hamry dávaly práci při dobývání železa a cínu. Vyráběly nářadí a zbraně, železný plech byl ve Wunsiedelu pocínován.  Bohužel ještě neexistuje žádná historie hamrů ve Smrčinách, dokázala by, jak se zdejší kraj průmyslově rozvíjel.  Sedláci přiváželi své obilí do mnoha mlýnů, jejich ženy spřádaly a tkaly len na plátno a vlnu početných ovčích stád na sukno.  Brzy vznikly významné trhy a v Kirchenlamitz měl pekařský cech svoje kovové pečetidlo již v roce 1327. Včelaři a chov včel dostali v roce 1398 vlastní řád.  Početné kostely byly dávno zřízeny, samo malé Leuken mělo jeden takový. Velký kulturní rozvoj v tak nehostinné krajině potřeboval zajisté dlouhý čas, zvláště když odcházející sedlák mohl získat výhodněji půdu jinde. Nebudeme proto přehánět, když počátek kultury ve Smrčinách spojíme již s dobou Karla Velikého.

Tři vojska Karla Velikého u Ohře v roce 805

 

Jediná raná zpráva, kterou máme o osudech Smrčin v Chebské župě, hovoří o tom, že Karel Veliký poslal v roce 805 tři vojska k Ohři, aby bojovala proti „beuwinides“, českým Srbům. Poté se historie o Chebské župě a dějích ve Smrčinách odmlčela na skoro 200 let. Podruhé armáda Smrčinami netáhla. Boje mezi Čechy a Říší sice dále trvaly ještě 100 let, ale mimo Chebskou župu, jak bylo řečeno výše. Proto je vojenské tažení v roce 805 pro nás tak důležité, jelikož díky němu byla Chebská župa připojena k Nordgau (Severní župě) a my přece již víme, kdy a komu, totiž velkému císaři, máme vděčit za první organizované poměry. Až dosud byly Smrčiny přiléhající buď na severu k Srbské župě, nebo na západě k Radenzské župě, nebo na jihu k České marce, to je Severní župě (Nordgau), otevřenou zemí pro kořistníky všeho druhu, hledající  poklady.  Chtěli se vyhnout buď léčkám nebo vést loupeživý život. Každý se bál tohoto cizího kraje a ještě v 15. století budil u dějepisce Matthiase z Kemnathu hrůzu. Vojenské tažení roku 805 proti smělým Čechům, Czichu Windones, kteří už v letech 766 a 789 byly Franky marně odráženi, bylo potřebné a prospěšné. O jeho průběhu hovoří prameny: Císař vyslal vojska proti Čechům k Ohři. Jeho syn král Karel, měl překročit od západu Hirkanský les, tedy Smrčiny, přibližně někde u Wei3enstadtu, druhý voj měl dorazit na Ohři přes Sasko od severu a třetí nebo hlavní voj s povolanými Bavory pod vedením markraběte Severní župy Andulfa a hraběte Wernera táhnoucí od jihu se měl s ostatními vojsky setkat u Ohře. Jestliže se ale měla tato tři vojska přicházející ze tří světových stran setkat na Ohři, jejíž tok je od Wei3enstadtu po Litoměřice 150 až 200 km dlouhý, mohlo se tak stát pouze tam, kde na východě končila země šesti úřadů a začínala česká rovina. Neboť zpráva říká: „ Když se tedy setkaly v české rovině, dostavila se všechna knížata  různého lidu před krále Karla, bezpočetné vojenské houfy se utábořily v nevelké vzdálenosti.“ Česká rovina začínala u Schirndinského průsmyku, kde se mohlo údolí Ohře od Hohenbergu (hrad, jehož vznik leží v hluboké temnotě) a údolí Röslau od Schirndingu proti Slovanům uzavřít. Naproti tomu se musí připustit, že Češi si v blízkosti Schirndinského průsmyku vybudovali také jakési opevnění, aby jím přehradili cestu ku Praze a Chebu. Nějaké takové mohlo ležet jen ve dvouhodinové vzdálenosti od pozdějšího říšského města Chebu, ještě za časů Valdštejnových to byla brána ku Praze a Vídni, aby zajišťovalo dobrou obranu. Zda se Slované na Komorní hůrce u Chebu opevnili, zda měli skalní hrad Canburg, u něhož chtěla ona tři vojska vybojovat vítězství, zda Wogastiburg, kde Sámo přemohl Franky, u něhož mapa tak jako u Canburgu připojuje otazník, ležel tam, kde dnes leží Cheb, o tom nelze nic určitého říci. Zpráva říká, že mnoho bylo zničeno, ale nikoliv co: „Vojenské oddíly na rozkaz krále a knížat, která byla okolo něho, přepadly zemi. Slované se stáhli (jak bylo jejich zvykem) do hor a nepřístupných krajů a k boji se nepostavili. Po 40 dnů byla zem ohněm a mečem ničena (ferro ignique), vévoda Lecho byl zabit. Když konečně krmivo pro koně a jídlo pro vojsko došlo a země byla zcela pošlapána a zpustošena, odtáhl král domů“. Tímto vojenským tažením ale nedosáhl očekávaného úspěchu, ten se dostavil teprve, když v následujícím roce 806 se válečné tažení zopakovalo, takže od té doby se Čechy dostaly vůči Říši do vztahu závislosti a daňové povinnosti, jak o tom tedy historie podává zprávu, že čeští vyslanci přinesli na říšský sněm do Frankfurtu roku 822 dary, aniž  by Čechy samotné patřily k Říši. Toto druhé vojenské tažení, o němž nemáme žádnou bližší zprávu, uskutečnil v každém případě mocný markrabí Andulf, který měl tehdy vojenskou a soudní moc nad Severní župou a celým Bavorskem s jeho Bavory a dosud neutrální Chebskou župu, jež ovšem nepatřila k Čechám, připojil ke své Severní župě, aby se tak dostal až k Srbské župě a jí na východě uzavřel říšské hranice. Proniknout Schirndinským průsmykem do české roviny, zničit slovanský Wogastisburg nebo Canburg a jako silnou pevnost založit hlavní město Cheb, jen tak se mohly Čechy teprve dostat do kýžené „závislosti“ na Říši. Vždyť jak jinak mohl Cheb jako říšské město vzniknout, kdyby tam nebyl vystavěn nějaký hrad a početní šlechtici s hradními staveními – město a mincovna v Nabburgu jich roku 975  měly 12 – se tam  neusídlili? „Šlechtičtí ministeriálové byli zvláště na Chebsku tak početní, že se mezi nimi  nalézal sotva nějaký svobodný rod“. Ti „obyčejní rytíři“ nazývaní na rozdíl od nobiles, služebně svobodné šlechty, se hrnuli na Chebsko, jelikož se tu, jak jsem doložil v případě Nothaftů, mohli rychle stát cestou říšských lén všeho druhu, v lesích a vesnicích, vlastníky velkých pozemků. Ještě za Andulfa musel být ustaven nad nimi nějaký župní hrabě nebo fojt, neboť Arndulfovo vítězství nad Čechy si vyžádalo rychlé obsazení Schirndinského a Chebského průsmyku, jelikož Češi byli velmi nespolehliví a pomstychtiví.  Chebsko samo zůstalo od té doby před nimi ochráněno. Jestliže se Cheb stal okolo roku 1000 velkým městem, jež soupeřilo s Norimberkem, potřeboval nejméně 100 až 200 let klidného vývoje, neboť rychleji se v té době nerozrůstala ani jiná města. Kromě politických důvodů to byly také důvody náboženské, které si vyžádaly za Andulfa včasné uspořádání Chebské župy.  Farní ves Leuken měla „před dávnými časy“  v místě kostela pouze 2 a mimo ně jen 12 rodin. Tato malá obec Slovanů kostel nezaložila. Měla v ní ležící pozemky, které byly tak velké a souvislé (asi 2 lány), že je až do dnešní doby stačí obdělat jen jediný nájemce s vlastním domem. To byla předepsaná velikost pro slovanskou farnost. Pozemkový regál (výsadní právo) příslušel pouze Říši a v zastoupení markraběti, jen on mohl propůjčit pozemkový majetek jako kostelní léno. Tak také měly slovanské osady Selb a Kirchenlamitz u svých kostelů stejně velký pozemkový majetek a u slovanských far: Wundreb (Wondreb), Phidele (Beidl), Dursinrute (Türschenreuth), Radewitze (Redwitz), jež tu dávno existovaly, dříve než připadly klášteru Waldsassen a patřily k řezenskému biskupství, byl pozemkový majetek asi podobný.  Farnosti jej daroval král. „Podle toho“, říká Hauck, „mohlo být Bavorsko považováno na počátku 8. století za zjevně křesťanskou zem“. Andulf, jenž vládl zároveň Bavorsku a Severní župě s Chebskou župou, přesto nemohl poté, co viděl, jak si Karel Veliký vynutil v Rednitzské župě pokřtění Slovanů téměř pod trestem smrti, nechat Chebskou župu nepokřtěnou. Každý úředník byl ze zákona zavázán, aby při dobývání Čech v roce 855 bylo také hned doprovázejícími biskupy prováděno pokřtění. Okolo roku 1000 prováděli emmeranští mniši, jako Boso, misii již daleko na severu u Naumburgu a neponechali nějakou zemi, jež příslušela k jejich diecézi, za sebou jako pohanskou.  Jestliže tedy povstala Chebská župa v roce 806 z válečné nutnosti, při níž byl založen jako nezbytná ochrana také župu ovládající chebský hrad,  nemůže naproti tomu nikdo říci, v jakém roce bylo ve Smrčinách zřízeno 6 podřízených úřadů se svými hrady, neboť takovými údaji se staří dějepisci nezdržovali. V první řadě byly zavedeny tam, kde to bylo nutné. Tento případ přicházel alespoň u Thiersteinu. Proto zde v době, kdy Leuken obývaly teprve tři rodiny, Nothaftové již sídlili a až do roku 1368 měli uvedenou výšinu ve svém držení. To, že pevnost Thierstein byla vystavěna teprve roku 1343 a Nothaftové „z Chebu“ se poprvé objevují v listinách roku 1143, přece vzniku lesmistrovství Nothaftů v Thiersteinu nijak neodporuje, neboť věž – a thiersteinský bergfrit je velmi starý – a vedle něho stojící dřevěná obytná budova stačily prvním úředníkům. Samotných šest Albrechtů Nothaftů hospodařilo až do roku 1368 právě tam, ostatní v Chebu a Skalné a podle všeobecné domněnky má většina  hradů s názvem na „stein“ svůj původ až v karolinské době.

Nejdůležitější byl zpočátku úřad Hohenberg, jenž drželi a v roce 1285 prodali Kneuselové. Tento hrad ovládající Schirndinský průsmyk uzavíral východní bránu Smrčin a stal se předsunutou pevností Chebu. Temno nad jeho vznikem je podobně jako u všech raných hradů jen dokladem pro jeho stáří.

Západní branou Smrčin byl Wei3enstadt, nazývaný v roce 1347 Wei3enkirchen, chráněný Rudolfsteinem. Tento hrad měl podle znění místní kroniky postavit v roce 857 jistý francký vévoda, podle něhož byl pojmenován. Také v roce 984 měl císař Otto III. podle údajů ansbašské kroniky, jež jsou historicky možné, ovšem neprokázané, vést ve Wei3enstadtu smírčí jednání, což ovšem  ukazuje na vysoké stáří tohoto úřadu. Vlastnil jej jako slovanskou osadu pouze Lehsten na Lehstenbachu.

Selb na severu Smrčin byl ochranným valem proti Srbům na Saale, kteří byli neklidným a nespolehlivým kmenem. Selb měl starý hrad, nad nímž vládne také zmíněné temno. Slovanskými osadami byly Steinselb a Vielitz.

Na jihu byl starý hrad ve Wunsiedelu, který vlastnil roku 1163 Adalbert z Wunsiedelu, 1223 Albert z Wunsiedelu. Rovněž zde vládne historické temno.

Uprostřed Smrčin ležel úřad Kirchenlamitz – Epprechtstein. Zpočátku jako slovanská ves  Leuken měl v nejstarší době pouze vodní hrad na říčce Lamitz; říšský hrad Eckebrechtstein ovládal kraj, roku 1248 se objevují na něm meranští služební lidé (vazalové), Buschové z Epprechtsteinu, a jeho vznik leží opět v temnotách, pokud se nedostaneme až do karolinských časů.  Také existovaly hrady, na nichž nebyly úřady, jako Waldstein, Hirschenstein, jež byly v soukromém majetku šlechty, Hirschbergerů, Sparneckerů a jiných, ale přesto byly vystavěny také v uvedené době.

Až do rozpadu markrabství v roce 1146 a převzetí Chebska do držby Hohenstaufy příslušelo Chebsko k Severní župě a tato k Bavorsku. Jeho úředníci proto pocházeli podobně jako Nothaftové z Wei3ensteinu většinou z bavorské ministeriální šlechty, jež vedla svůj úřad jako říšské královo léno. Tito úředníci karolinské doby jmenovaní markrabími měli velmi rozsáhlou  působnost a stalo se velmi brzy naléhavou nezbytností podřídit šest úřadů ve Smrčinách chebskému hradu. Bylo obvyklé, že nejen na ohrožených místech se s pomocí Srbů stavěly hrady a zřizovala opevnění, nýbrž také se udržovalo určité množství lidu připraveného pro případ války. Již v roce 805 nařídil císař, aby se do nepřátelských Čech nedodávaly žádné zbraně a zbroj a pro hladovějící vojsko se shromažďovalo obilí. Cheb se stal brzy pevností prvořadého významu a Wei3enstadt byl, jak upadal význam Rudolfsteinu, okolo roku 1229 městem uzavřeným hradbami a čtrnácti věžemi.

Úředníci měli rovněž právo výkonu ochranného doprovodu při obchodování. V roce 1061 byl Cheb nejen městem, z něhož vycházela říšská silnice přes Schirnding, Redwitz, Dechantsees, Kemnath, Kirchenlaibach, Creu3en, Pegnitz až do Norimberka. Dlouhá silnice údolím Naaby z Chebu do Řezna existovala již delší čas. Takové silnice vyžadovaly z důvodu značného výskytu loupeživé chásky k ochraně početné jezdecké vojsko, tzv. Strozzenreiter. Úředníci měli také nižší  soudní pravomoc nad svými podřízenými, jež představovali pouze jejich sluhy a děvečky, neboť svobodní sedláci se vyskytovali jen výjimečně, např. v  Brunnu u Selbu. Vyšší soudní pravomoc měl zemský soud v Chebu a markrabí Severní župy. Úřady byly také daňovými místy pro „markrabské měřice“, to je peněžní poplatky nebo mýtný desátek, z nichž se platily 2/3 vrchnosti a 1/3 místní  faře od jejich vzniku až do 19. století.

Dnešní dějepisectví se ještě vznikem Chebské župy nezabývalo snad proto, že mu studium této nižší župy připadalo příliš bezvýznamné. Spokojilo se s tím, že konstatovalo, co je samozřejmé, že Severní župa byla k severu otevřená a že její osídlování a obsazování postupovalo od Chamu po Nabburg a Luhe až do roku 905. Osídlení a obsazení Chebska ale klade neoprávněně do doby potrestání schweinfurtského markraběte v roce 1003, jako by tu Chebská župa  nemohla být, jestliže  již dříve bylo dokončeno zřízení  Horní Falce. Nechává vystoupit Cheb v roce 1061 jako říšské město, aniž by řeklo, jak vzniklo. Důsledky vojenského tažení markraběte Andulfa v letech 805 a 806 byly zkrátka zcela přehlíženy. Doufám nyní, že jsem mými výklady o vzniku Chebské župy vyslovil  nikoliv domněnky, nýbrž historickou nezbytnost. Chebská župa byla také jakýmsi vavřínovým věncem vítězství Karla Velikého, pouze pobyt velkého císaře v nitru Ochsenkopfu je bájí.

Vysvětlivky

Rozsah Chebska

 

Hranice začínala u Schieda na silnici mezi Hofem a Kirchenlamitz, obtáčela se odtud po hřebeni podkovovitě uspořádaných Smrčin, uzavřela na západě „Wei3enstadtský korec“ s  Epprechtsteinem a Rudolfsteinem a meranskými založeným Bischofsgrünem, pokračovala přes Ochsenkopf, Platte, Hohe Mätze směrem na jih přes Kösseine, kolem Wei3ensteinu na Türschenreuth, Beidl, Wondreb a Mering, poté se stočila k severu přes Tillenberg (Dyleň)  souběžně se současnou česko–bavorskou hranicí a na severu zahrnula Marktneukirchen a Adolf a obrátila se k západu přes Hohen–Pfaffenberg a velký Kornberg zpět k Schieda. Rozloha země by odpovídala asi pětině dnešní Rýnské Falce (110 čtverečních mílí). Země to tedy nebyla nijak velká. Co z ní dnes patří k Čechám, vypočítal Pröckl na 7 1/3 čtvereční míle a k roku 1845 s 37.064 lidmi, z čehož 10.056 ve městě Chebu a ostatní ve 128 obcích, nyní ovšem s dvojnásobným počtem obyvatel. Vedle území šesti úřadů ve Smrčinách patří ke krajům, jež zůstaly německými, ještě území kláštera Waldsassen a svobodného hrabství Aš, jež je s Čechami svázáno pouze osobními smlouvami. Aš je dokonce jediným městem v bývalém Rakousku, jež má Bismarckův pomník, a roku 1845 žilo v tomto městě a kraji 22.970 lidí. Celá věc se tedy dá shrnout tak, že k Čechám byla odtržena jen třetina starého Chebska, ovšem ta nejúrodnější s hlavním městem. Na délku i šířku se tato země dá přejít za 10 až 12 hodin. Pouze ve století Hohenstaufů, kteří si ji zvolili za centrum své moci, sahaly její hranice od Norimberka až k Altenburgu. Ty ohraničovaly zpravidla jen, jak se vyjádřil Gradl, území pouze dvou děkanátů Wunsiedel a Cheb s jejich farními obvody.

Státní organizace Chebska

 

Za Franka Sáma patřilo Chebsko až do jeho smrti v roce 662, tedy po dobu jednoho lidského života, k jeho říši, jež aby mohla žít a být říší, dostala v každém případě od prozíravého muže státní zřízení franckého typu, přičemž o tom „jaké“ nejsme bohužel informováni. Něco se přece muselo z tohoto zřízení na Chebsku uchovat, co dokonce přimělo poté, když se Avaři zmocnili Sámova Wogastisburgu, císaře Karla Velikého k tomu, že svá vojska poslal do Čech nikoliv Furthským, nýbrž Chebským průsmykem, ačkoliv tento průsmyk ležel od Severní župy značně vzdálen. Lze namítnout, že Furthský průsmyk byl pro jízdní vojsko nebezpečnější, v jeho lesích bylo roku 855 jedno německé vojsko rozdrceno Čechy, Chebský průsmyk byl bezpečnější. Dodejme ovšem, že pro jakékoliv vojsko je vždy nejnebezpečnější nepřítel v zádech. Neslyšíme ale, že by v roce 805 nepřítel nějakým způsobem útočil v zádech Karlových vojsk nebo jim za nimi stál, v hornatém kraji bylo až k Chebu klidno, jen na české rovině se uplatnilo, že Češi byli zahnáni do lesů. Nejednal při tom Karel rozumně a věděl o klidném Chebsku? Jeho úspěch nemohl být v roce 805 také nijak velký, v roce 806 se podařilo jeho vojevůdci Andulfovi dobýt se statečnými Bavory obležený Canburg a Čechy, jak přiznávají všichni dějepisci, přinutit k závislosti a placení daně, což dokládá to, že čeští vyslanci přinesli tuto daň roku 822 na říšský sněm ve Frankfurtu a také roku 844 se dalo jejich čtrnáct knížat v Řezně pokřtít. Rovněž to musel být Andulf, kdo Chebsko nově zorganizoval; a s touto organizací se nemohlo otálet, jinak by ovšem celé vítězství nebylo úspěšné a Češi by se nepodrobili. Ačkoliv on sám byl markrabím Severní župy, Chebsko k ní ale nemohl nepřipojit, protože Česká župa se teprve musela vytvořit a Severní župa ještě nedosahovala dále než k Chamu. Proto z Chebska vytvořil samostatnou hraniční župu, ustanovil v Chebu zemského fojta se soudem sedmi rytířů a soudců, jenž byl za Hohenstaufů prohlášen zemským soudem, protože bezpečnost země proti Čechám a výkon spravedlnosti nesnesly žádný odklad.  Musel rytířům, jež se po skoro tři sta let nazývali jen „de Egre“, přidělit k obživě statky, uspořádat vojenské vztahy, vydávat nařízení a nesměl zanedbat nic, co bylo nezbytné pro mír křesťanské země. Po jeho smrti (roku 818) nastoupili jako jeho nástupci dva markrabí, kteří byli kvůli porušení věrnosti svrženi, a až do roku 1000 a ještě dál neslyšíme nic o tom, že by se markrabí o Chebsko starali. Andulf byl senešalem (vysokým státním úředníkem) Karla Velikého, o němž vtipkují členové královské akademie, byl hrabětem v Tauberské župě, poté místodržitelem v Bavorsku (praefectus Baivariae) s vojenskými a soudními oprávněními, strážil hranici se Slovany u Forheimu, Brembergu a Řezna, jelikož se Čechům nesměly prodávat žádné zbraně atd. Velmi osvědčený muž neváhal, nýbrž činil vše a jednal přitom zcela v duchu svého pána.   Chebská župa byla malá a Karel Veliký měl také malé župy v oblibě; nemohli mu v nich, kde měli jako Cheb jen jedno veřejné místo nebo soud, hrabata přerůst přes hlavu. Tak se malá Chebská župa stala feodum imperii, to znamená lénem Říše, jako nově dobytá země, jež bezprostředně podléhala hlavě Říše; celá zem byla svázána s hradem Cheb a Chebané se  rovněž horlivě snažili bdít nad tím, aby jim nebyla zcizena žádná půda. Říše předávala právě vládnoucímu císaři tuto zem k jeho užívání. Zemský soud je císařem ustanovován rovněž jako lenní soud. Ustanovení praví: „toto propůjčuje můj milostivý pán z moci svaté Říše“ nebo jak se vyjádřil zemský fojt Heinrich z Weidy, když poznamenal: “ že za zemského fojta nebo soudce se má na místo Říše ustanovovat jen ten, kdo přísluší do Chebska“.  Všechna léna měla být udělována pouze usedlým v zemi, čímž by nedošlo k žádnému jejímu zmenšení. Při jednom prodeji Waldsasům  se píše 15. listopadu  1154 vévoda Friedrich ze Švábska jako „pán Chebska“. Dne 18. listopadu 1219 řídil Hohenstauf císař Friedrich II. v doprovodu vévody Otty z Meranu a mnoha význačných osobností osobně soud sedmi mužů s přizvanými měšťanskými soudci města Chebu a tito soudci užili vlastní pečeť, kterou připojili k rozsudkům. Kdy měla být tato císařská práva zavedena? Musela být k dispozici již při prvním zorganizování země za Andulfa. Byla sice prastará, avšak nikoliv špatná, neboť země se rozvíjela klidně a bez bojů a Cheb, od něhož vedla jedna říšská silnice do Norimberka a druhá do Řezna, se mohl roku 1061 objevit v listinách jako císařské město.

Obyvatelstvo Chebska bylo, jak výše zmíněno, smíšené slovansko–germánské; v úrodném kraji mohlo být také značně početné. Když totiž přišel Karel Veliký se svými třemi vojsky k Ohři, mohly se „nespočetné“ vojenské oddíly zdržovat se svými koňmi v okolí Canburgu dokud kraj nevyjedli, což se u velkých vojsk stávalo rychle. Když pak země byla uspořádána a žila ve šťastném míru, rozrostlo se obyvatelstvo přirozeně německým přistěhovalectvím za několik málo lidských věků tak rychle, že Slovanstvo brzy přerostlo a slovanská řeč se stala nesrozumitelnou. Poněvadž bylo obyvatelstvo smíšené, nebylo proto také možné z něj učinit čisté nevolníky, ale stačilo, když muselo svá pole považovat za léna, odvádět vrchnosti a kostelu desátky, do Chebu daně a vykonávat robotní práce. Svobodný selský stav ovšem neexistoval.  Ze 129 vesnic Chebska, jež dnes patří k Čechám, má 24 čistě slovanské názvy, 4 smíšené s připojeným „reut“. Ve Smrčinách se mezi 200 a více názvy najde sotva tucet slovanských, většina v Kirchenlamitz a okolí. Větší přítoky Ohře mají téměř jen slovanská jména, potoky většinou německá končící na „bach“. Velké řeky odkazují na nejstarší keltskou, předslovanskou dobu: Mohan (Main), Ohře, Nab, snad také Röslau a Wondreb. Mezi smíšeným obyvatelstvem vznikl také smíšený jazyk, smíšené obyčeje, avšak o tom nemáme žádné důkazy. Z této smíšené řeči se dochovaly pouze jednotlivé názvy. Zaniklá ves Rabenlesin u Kirchenlamitz vznikla z „Lesu“ a „Raben“ (havraní les) a nacházela se pravděpodobně v lese u Marktleuthen, ve kterém mají ještě dnes havrani své shromaždiště; v roce 1353 existoval jistý Velký a Malý Schloppin (Gro3 – und Kleinschloppin), dnes Schloppen. Na Obilných horách (Kornberge) rostou jen stromy a žádné obili, slovo gora (Berg) se stalo nesrozumitelné, tak Korberg v sobě skrývá slovanské i německé slovo pro horu. Existuje jakýsi Gro3wendern a jistý Kleiwendern.  Marktleuthen, v roce 1353 Leuken, také les Leuken, z močálové louky Linka se stalo německé Leite, na svahu, z Lomnitz  vzniklo Lamitz, naproti tomu předměstí Chebu „zu den Schleizern“ se změnilo na „zu den Schlewitzern“ a v roce 1353 ještě ves Reinbotogrün se stala k nepoznání Raumetengrün. Vesnice jako Habnith, Neudessen vyžadují lepší vysvětlení a mnohé názvy zůstávají často nevysvětlitelné. Z čistě slovanských osobních jmen je mi znám u fary v Kirchenlamitz pouze Olitsch, Kodisch, Jena (Jan – Hans) Döbereiner (pogermánštěno z Dobrngut).  O tom, že nejstarší přistěhovalé rytířské rody, jež ovšem, aby na stavu země nedocházelo ke škodám, měly v ní pravidelně přijímat léna, byly původní a z Bavorska, vypovídá listina ze 14. června 1163 o výměně pozemků Friedricha z Parksteinu s klášterem Waldsassen: čtyři svědci Albrecht z Wunsiedelu, Albrecht z Chebu, Albrecht z Beidlu a Konrad z Chebu byli při výzvě podle bavorského zvyku taháni za ucho a jejich předci se svými  “ čeledíny a děvečkami“, jak se jejich sedláci nazývali, byli kdysi nalákáni do země, ve které se usadili. Všichni, jež se zpočátku jmenovali „de Egre“, se v této době již raději nazývali podle svého majetku, zámku a hradu.

O christianizaci nejstaršího Chebska jsem již podrobně pojednal. Karel Veliký nevedl žádné výboje bez doprovodu kněží, teprve pokřtění platilo u něho, jako u Sasů, za znamení úplného podrobení. Při válečném tažení proti Čechům roku 843 je to řečeno o markraběti Ernstovi. Ernst comes episcopalis simul comitantibus, to znamená Ernst v doprovodu biskupů. Kněží byli zajisté také při tom u velkého vojska jeho syna roku 805 a klidné Chebsko se již v 9. století za Andulfa a jeho rytířů v Chebu podrobilo křtu. V každém případě je ale vyloučena doba po roce 973, neboť v tomto roce byla v listině vytyčena hranice mezi Řezenskými a novým biskupstvím v Praze, přičemž celé Chebsko příslušelo k Řeznu a tak to zůstalo až dodnes. Emmeranští mniši prováděli misii za Bosa v této době již daleko na severu u Naumburgu a nepřešli by nějaký pohanský kraj, jenž patřil k jejich diecézi, a oni jej museli procházet. Jak si ale tím Boso proti odporu Slovanů ale pomohl, že přilákal křesťanské sedláky z Bavor do okolí Naumburgu a založil Bosovy vsi,  tak se většina misií na Chebsku prováděla prostřednictvím křesťanských rytířů a sedláků s podporou Emmeranských. Aby se bojovalo proti omylům, zatím platí, že Bamberg (1007) nebo kláštery Waldsassen (1132) a Reichenbach na Regenu by měly provádět misii Chebska teprve po více než 200 letech. Roku 1140 byli při jednom prodeji u teprve vzniklých Waldsassen přítomni nejbližší faráři z Chebu, Wondrebu, Beidlu, Türschenreuthu a Redwitz. Kdo by proto pochyboval o tom, že severně ležící Wei3enkirchen (tedy Wei3enstadt), Kirchenlamitz a Marktleuten také již měly kostely, když i nejmenší obce mohly být uspokojeny dřevěným kostelíkem a knězem a mateřské farnosti, jako Hof,  mohly mít v této době deset až dvacet filiálních kostelů. K prvnímu zmenšení Chebska došlo v roce 1134 získáním šesti obcí klášterem Reichenbach. Waldsassen převzal s darováním Redwitz mateřskou faru v Redwitz a kostely ve Wunsiedelu, Höchstättu a Bernsteinu a zatížil faráře platbou 24 až 30 zlatých inkorporační (přičleňovací) daně. To už přece nebyla žádná misionářská činnost.  Opat postupně získal knížecí hodnost a třetinu celého Chebska. Křesťanská kultura byla na Chebsku dříve, než jeho kláštery. Zemský soud v Chebu a současně v 9. století zavedené křesťanství byly nejlepšími kvasícími prostředky pro opravdovou kulturu, jež neměla počátek teprve v roce 1000, jak se domnívají Gradl a Döberl, a jež přesto musí připustit, že Cheb listinně doložený roku 1061 tu stál jako říšské město, z něhož vedly říšské silnice do Norimberka a Řezna s živým provozem. Aby se malé hradní sídliště tak rozrostlo a aby se mohlo stát rezidencí Hohenstaufů, k tomu potřebovalo za tehdejšího tempa rozvoje 200 až 300 let, a to musí každý autor uznat: od roku 805 do roku 1061. Když byly okolo roku 1000 Cham a Nabburg na kulturním vrcholu, mohl markrabě Severní župy třetí správní obvod Chebské župy s jeho průsmykem do Čech  nechat bez povšimnutí stejně jako Karel Veliký, o čemž svědčí také  malý výskyt raných listin.  Hlavní kulturní práci musel vykonat lid sám.

Wogastisburg, Canburg, Cheb

 

Jsou to tři na sebe navazující názvy pro říšské město Cheb. Jedná se o zcela nové tvrzení, jež musím zdůvodnit. Neboť jen vzácně projde nějaké město takovou proměnou názvu. Zcela marně hledali učenci až dodnes na Chebsku a v blízkosti Chebu místa Wogastisburg a Canburg a nenacházeli žádné stopy. U Wogastisburgu, jak praví historie, bylo roku 630 zcela poraženo velké francké vojsko krále Dagoberta českým králem Sámem. Tento Sámo, zprvu francký kupec, musel být velký stratég. Podařilo se mu roku 627 porazit loupeživé jezdecké hordy Avarů,  jež přišly jako Hunové od východu a staly se pro Evropu novým děsem, tak šťastně, že jej Slované v Čechách zvolili svým králem  a on mohl založit velkou českou říši, která se však roku 662 po jeho smrti opět rozpadla. Kde tedy ležel Wogastisburg a kde připravil králi Dagobertovi potupnou porážku? Můžeme to vyvodit pouze z historické zprávy o rozestavení obou nepřátelských vojsk. Dagobert vyslal proti Sámovi tři vojska, první jižně od Dunaje, druhé samotným údolím Dunaje a třetí nebo také hlavní vojsko od Rýna sem do Čech. Jeho plán nemohl být tedy jiný, než provést frontální útok Chebským průsmykem a dunajská vojska měla nepříteli vpadnout od jihu do zad. Stratég Sámo tento plán včas prohlédl. Jako Frank znal jak útočnost Franků, tak způsob svých Čechů nestavět se v otevřeném boji, jak také později roku 805 provedli, nýbrž používat pouze přepadů z  lesů. Naproti Schirndinskému průsmyku zvolil Wogastisburg v ohybu (slovansky Cheb), velký vodní hrad, za  silně obsazený střed a obě křídla rozložil napravo a nalevo do lesů. Za útoku Franků na střed musela obě křídla vpadnout náhle nepříteli do zad, neboť jenom tak se mu mohlo podařit silné Dagobertovo jízdní vojsko porazit dříve, než mu přes Čechy přijdou na pomoc dunajská vojska. Wogastisburg byl Cheb, ještě po tisící letech vojenská operační základna Valdštejna i Švédů. Wogast je český název, hodinu od Chebu dolů po řece leží Wogau (Wogov), roku 1216 rytířský statek Markwarda z Wogau. U Wogau musel ležet také Wogastisburg, to znamená Cheb. Po Sámově smrti roku 662 se stal Wogastisburg Canburgem, který dobyla vojska Karla Velikého v letech 805 až 806. Za rozkladem Sámovy říše stáli určitě jako hlavní původci Avaři, přáli si odplatu za porážky, jež jim Sámo připravil, a čas jejich vzestupu byl opět tady. Útočili na všechny strany, takže Karel Veliký musel proti nim roku 791 vést se třemi vojsky osmiletou válku, až se mu konečně roku 803 avarský chán Zodan podrobil. Nemáme žádné zprávy o tom, kdy a jak Avaři Wogastisburg získali, ale jeho zisk je doložen v názvu Canburg: hrad avarského chána. Je rovněž nápadné, že v roce 791 muselo severní Karlovo vojsko vpadnout do Čech od severu a, jak zní zpráva, stejnou cestou se vrátit, protože Avaři Chebský průsmyk Canburgem dobře uzavřeli. Tato okolnost a to, že Češi roku 803 hledali možnost, jak opět získat průsmyk do držení, přiměly pokřtěného avarského chána Theodora, aby se na Karla Velikého obrátil se žádostí o pomoc proti Slovanům, jež mu pak roku 805 byla také poskytnuta. Karel ale tentokrát neposlal svá vojska do Čech od severu a jihu, nýbrž je vyslal do české roviny přes Canburg na Agaře, přičemž severní vojsko zvolilo cestu „okolo Smrčin“. „Et inde venerunt ad Canburg, qui et illum obsuderunt et vastaverunt regionem in circuitu.“ (A odtud přišli k Canburgu, tento poškodili a zpustošili krajinu v okolí). Po čtyřiceti dnech donutil hlad vojska k návratu a zdá se, že až v následujících letech byla pevnost Canburg markrabětem Andulfem a jeho udatnými Bavory skutečně dobyta a že poté mohl na Canburg dosadit jeden císařský oddíl a na Čechy uvalit daňovou povinnost. Potom ovšem nesměl hrad dále nést název Canburg, znamenající hrad Avarů, nýbrž Agara nebo Cheb (Eger), název jenž císař bezděčně novému hradnímu sídlu dal.V roce 818 vítězný Andulf zemřel, ale roku 817 byly Čechy již mezi daňově povinnými zeměmi, které  byly jako dědictví přikázány Ludvíku Němcovi, roku 822 přinesli Češi svoji daň na říšský sněm do Frankfurtu a Chebská župa se mohla v klidu zorganizovat.

Chebsko v letech 1061 až 1322

 

Po dobu 200 let od jeho zřízení neslyšíme o Chebsku v listinách nic, až když roku 863 daroval král Ludvík klášteru Nieder–Altaich ves Nabawinida u Redwitz, což potvrzuje jen jeho právo jako přímého pána Chebska. Jinak měla země císařskou samosprávu a jen vojensky byla podřízena markrabím Severní župy, jež se o ni málo starali. Chebsko se také nezapletlo do početných válek Říše se Slovany, jež trvaly až do roku 1000, a do velkého světového obchodu a mělo tím až dosud čas se vnitřně rozvíjet, pokud  k tomu dával podnět také neklid vnějšího světa. Po Avarech se jako třetí druh Hunů stali v 10. století loupeživí jezdci Maďaři postrachem Říše a při svých návštěvách přijížděli zřejmě také na Chebsko. Nebylo tady dobře, protože skoro všichni předáci sídlili stabilně v Chebu, museli odtud na své venkovské statky, aby mohli lépe ochránit lid, i když tam měli jen špatnou vodní tvrz. Proti nebezpečnému jezdeckému národu se museli ve městě i po kraji budovat věže a nepřístupné hrady. Ve vesnicích vznikaly kamenné kostely se hřbitovy obehnanými zdmi a mnohá kostelní věž ještě dodnes svědčí o tom, že se do jejího vnitřku bylo možno dostat pouze po žebřících v polovině její výšky. Rytíři se začali už jmenovat ne jako všichni de Egre, nýbrž podle svých vystavěných hradů, což byl v hohenstaufské době (1138 – 1254) případ skoro všech. Nelze to ovšem pokládat za nějaké časové určení výstavby těchto hradů, neboť se stavělo jenom tam, kde to právě vyžadovala potřeba nebo bezpečnost, ať dříve nebo později. Nikdy to však určitě nebylo v neklidných časech. Tak mělo být roku 1105 za odbojné války krále Jindřicha proti jeho otci zpustošeno celé Chebsko. Něco takového byla silná pobídka ke zbrojení. Ke všemu byli na všech hranicích země stálí nepřátelé, jež hledali, jak utrhnout přes všechny protesty Chebanů, že se země nesmí  „zmenšovat“, kusy krásného kraje pro sebe. Na severu sahali fojtové ze Stra3bergu, Weidy a Plavna po hradech Rudolfstein a Epprechtstein, po Aši a Selbu; na západě purkrabí po šesti úřadech, na jihu klášter Waldsassen po třetím dílu Chebska a na východě chtěli Češi ukořistit celé Chebsko. K tomu pak přistupovali ještě vnitřní nepřátelé: ustavičně svárlivá  a loupeživá šlechta, která hledala, jak škodit říšskému městu a nic neřešit podle řádu a práva, o čemž podávají hrůzný obraz chebské „knihy provinění a klateb“.

Slavnou dobu zažívalo Chebsko, když je Hohenstaufové učinili střediskem své rodové moci a císař Barbarossa vystavěl v Chebu svůj rezidenční hrad, jehož truchlivé zbytky vzbuzují ještě dnes všeobecný obdiv. Konalo se v něm mnoho knížecích dvorních sněmů a říšské město kvetlo obchodem. Avšak po sto letech tato krásná doba skončila s posledním Hohenstaufem Konradinem a přišly strašné časy bez císařů. Na začátku roku 1265 obsadil zeměmi obdařený český král Přemysl Otakar II. Chebsko, jak řekl, ve jménu Říše, jak ale myslel, aby svůj slovanský rod vyzvedl po Hohenstaufech k císařství. Jeho velká rodová moc byla děsivá, ale knížata zvolila císařem  chudého Rudolfa z Habsburgu        (1273 – 1391), jehož prvním úkolem nyní bylo, aby Otakarovi Chebsko odejmul. Došlo ke dvěma nerozhodným válkám a jen kvůli Otakarově smrti v poslední bitvě k vyrovnání s Čechami. Chebsko, jež bylo až do vyrovnání podřízeno zemskému soudu v Norimberku, zůstalo u Říše, Čechy zůstaly Otakarovým dětem  a dvojí svatba Václava a Anežky s Rudolfovými dětmi Rudolfem a Juttou, jimž bylo všem mezi 8 až 14 lety, zpečetila v Jihlavě v prosinci roku 1278 mír. Felix Austria nube (šťastné Rakousko uzavírá sňatky) zní od té doby jako heslo Habsburků. Ale pro Chebsko trvala znovu nabytá svoboda jen krátkou dobu. Po krátké vládě Jindřicha VII. nastoupil Ludvík Bavor (1314 – 1347), kterému rakouský Friedrich Krásný jako proticísař vypověděl boj, jenž byl rozhodnut až 27. září 1322 v bitvě u Mühldorfu a Friedrichovým zajetím  na hradě Trausnitz v Horní Falci. K tomuto vítězství půjčil předtím penězi chudému Ludvíkovi český král Jan 10.000 hřiven stříbra po třech librách haléřů, nasadil své vojenské oddíly a nyní požadoval po císaři za tyto náklady 20.000 hřiven. Císař, který nebyl schopen zaplatit, mu musel za to dát do zástavy Chebsko s Parksteinem a Flo3em v Horní Falci a také úřad Hohenberg, jenž koupil již roku 1285 purkrabí Friedrich z Norimberku – Bayreuthu, měl  být  podle slibu lehkovážného císaře zastaven Čechám. Purkrabí však tento úřad nevydal a císař jej k tomu ani nechtěl přinutit, protože bitva u Mühldorfu byla vyhrána pouze proto, že purkrabské oddíly vpadly Rakušanům, jež se drželi díky posilám, do zad. Zastavené Chebsko muselo českému králi holdovat a u Čech zůstalo až do doby po světové válce. Žádná říše, ani žádný císař je nevykoupili.

Město Cheb v nejstarší době

 

Za rok založení německého města Chebu lze považovat rok dobytí Canburgu 806. Jelikož Canburg a Cheb bylo totožné místo, není proto žádné pochybnosti, že dobyvatel Andulf musel jednat podle zásady: ihned se na dobyté půdě usadit. Každou hodinu se mohli vyhnaní bavorští Srbové (Baiowenden) do své pevnosti vrátit, jestliže by ji nepřítel držel neobsazenou a Canburg by se musel nově dobývat. Ihned po dobytí museli němečtí válečníci uvést hrad příkopy, mosty a valy opět do obrany schopného stavu a Andulf měl sotva  čas s  dalekohledem a městským plánem a na koni objíždět Ohři a hledat nějaké vhodné chráněné místo pro své panství, jež se mu přece již v Canburgu nabízelo. Jak již bylo výše řečeno, Canburg se stal Chebem. Zakončení jeho názvu na „burg“, jež se objevilo již roku 630 u Wogastisburgu (slovansko–francký smíšený název smíšeného obyvatelstva), znamenalo útočiště nebo záchranu, nikoliv hrad na vysokém kopci, jenž tehdy v takové podobě ještě neexistoval, nýbrž vztahoval se k vodnímu hradu na říčním ohybu, slovansky nazývaném „Cheb“, jenž byl tak pevný, že mohl roku 805 odolávat po dobu 40 dnů obležení početným vojskem Karla Velikého, aniž by byl dobyt. Kde jinde by mohl Andulf najít lepší obranné místo, než na Canburgu, jež se jako takové v tisícileté historii osvědčilo, kam by přišel Canburg a odkud by se vzal Cheb, kdyby nebyly oba totožné? Pevnostní město jako Cheb mohlo vzniknout pouze z nějakého hradního sídliště, k němuž byl dán všeobecný podnět, nikoliv z jakési ubohé selské vsi na Ohři. Město zaujímalo v nejstarší době sotva třetinu rozlohy, jakou mělo za časů Hohenstaufů. Leželo v půlkruhu, který tvořily na severu skály s hradem a Ohře, a bylo obehnáno obvodovou hradbou, jež se táhla na východě Kamennou ulicí (Steingasse), na jihu Růžovou ulicí (Rosengasse) a Růžovým kopečkem (Rosenbühl), na západě kolem Kremlindovy bašty (Kremling–Bastei) k Ohři. Město ale tyto první hradby rozbořilo, zřídilo nový farní kostel a novou radnici, do svého obvodu začlenilo předměstí a starý kamenný dům, dostalo nové velké náměstí a konečně mohlo ve svých zdech ubytovat Hohenstaufy s jejich velmi početnými hosty dvorských sněmů. K tomuto společenskému dění potřebovalo při starém pomalém způsobu výstavby mnoho desetiletí a nelze říci, kdy výstavba začala a kdy byla hotova. Neboť 16. dubna 1270 shořelo celé město a ztratilo 100 nebo 150 lidí, jež při požáru zahynuli. Jen hrad, poškozený farní kostel a kamenný dům zůstaly jako jediné mezi všemi dřevěnými stavbami zachované, shořely i všechny dokumenty města. Jelikož mohl pozdější císař Barbarossa slavit v Chebu roku 1147 svatbu s Adelou z Vohburgu, je přinejmenším pravděpodobné, že již v této době začalo rozšiřování města.

Vrátíme se však k nejstaršímu městu a jeho podstatným znakům. Vstoupíme–li na staré hradní nádvoří, cítíme na sobě působení historických památek, bez nichž by nemohlo být veškeré temno kolem nich osvětleno. Z nejstaršího hradu ještě stojí pouze „Černá věž“, dočerna zbarvená požárem. Znalci ji datují do 10. století. Je postavena z lávových bloků Komorní hůrky a může vzdorovat tisíciletím. Její stěny jsou 10 stop silné, je vystavěna z kvádrů, o 10 metrech délky stran a vystupuje do výšky tří poschodí. Její nejnižší podlaží bez dveří a oken bylo určeno původně zřejmě pro zločince. Dveře začaly teprve, jak je vidět také v Kosmografii od S. Münstera, ve výšce 11 metrů a byly dosažitelné po dvou dřevěných schodištích, jež mohla být při nebezpečí lehce odstraněna. Ve druhém a třetím poschodí byly obytné prostory. Třetí poschodí bylo zaklenuto teprve roku 1742 Francouzi za války o rakouské dědictví, aby na něm mohla být postavena děla. Věž byla vystavěna podle římského obranného systému, jenž byl dobře znám již císaři Karlu Velikému, takže nepochybujeme společně se znalci o tom, že již v 9. století patřila k nejstaršímu hradu.

Barbarossova kaple na hradním nádvoří není tak stará jako Černá věž, neboť pouze suterén této dvojité kaple byl nejstarší hradní kaplí mající oltář svatého Martina a svojí raně románskou podobou se vrací do karolinské doby. V ní složil 12. července 1213 císař Friedrich II. před papežským legátem památnou přísahu: bránit nadále všechna práva a majetek římské církve. Kaple je 43 stop dlouhá, 26 stop široká, zcela zděná, na nárožích olemovaná žulovými kvádry, leží 6 stop pod úrovní hradního nádvoří, čtyři kulaté žulové sloupy zdobené románskými hlavami nesou klenbu. Uprostřed této klenby se nachází oválný, zamřížovaný, 8 stop dlouhý otvor do horního patra s kaplí svatého Erharda, jež byla postavena v gotickém slohu a byla spojena chodbou s hradem dokončeným Barbarossou v roce 1179. Úzké schodiště vede ze spodní do horní kaple, kde čtyři umělecky provedené sloupy nesou zašpičatělou klenbu. Na základě poznámek znalců není žádných pochyb o tom, že spodní kaple náleží do 10. století a horní byla vystavěna Barbarossou. Jelikož na Barbarossovu stavbu byly použity kameny z nejstaršího hradu, nelze tudíž o něm říci nic bližšího, než že byl patrně tak starý jako k němu patřící Černá věž a hradní kaple. Pod ochranou tohoto nejstaršího hradu byl, jak bylo všude zvykem, nejstarší farní kostel, kostel sv. Jana na Janském náměstí obklopený hřbitovem, jenž musel jako jinde ustoupit nejstaršímu náměstí. Naproti kostelu stála nejstarší radnice, jež mohla střežit tržiště. Poslední kameny z tohoto kostela byly odstraněny v roce 1812 poté, co se stal roku 1797 skladištěm slámy. Přesto byl nejdůležitější kamennou památkou starého města. Neboť kostel sv. Jana byl křtícím kostelem pro město i venkov. Doba jeho výstavby musí souviset se zánikem dřevěného kostelíka sv. Jana a zde jdou stopy zpět až do časů Andulfových a nuceného křtu. Až do roku 1835 byl na radnici ještě uchováván oválně tvarovaný žulový kámen středních vstupních dveří, na kterém byly vytesány podivné linky a čtverce (viz vyobrazení u Prökla), jež kronikář Hu3 vykládal jako: 731 stavba kostela a 840 vysvěcení, což se jeví jako málo uvěřitelné. Nazýval se poté, co jeho patronátní právo přešlo na kostel sv. Mikuláše a tento patronát připadl řádu německých rytířů, jen kaple sv. Jana, o níž bohužel nemáme žádný bližší popis. Nám však stačí, že víme o chebském křestním kostelu. Z řečeného každopádně vyplývá, že město Cheb, když se vynořilo v roce 1061 v jedné císařské listině, v které byl služebníku Otnantovi propůjčen velký les u Redwitz „na silnici, jež sem vede od Chebu“, nebylo žádnou popelkou, nýbrž císařským městem, jež mělo za sebou již 200 let bohatého života, jehož obchod se rozvíjel po říšských silnicích do Norimberka a Řezna a jež mělo kulturní úroveň srovnatelnou s markrabskými městy Chamem a Nabburgem.

Jak byla větší část Chebska zachráněna pro německou říši

 

Od zástavy v roce 1322 připadlo Chebsko navždy k Čechám. Ovšem pouze třetí částí této země, ovšem tou nejúrodnější s krásným hlavním městem. Na záchraně dalších dvou částí mají hlavní zásluhu především purkrabí z Norimberku – Bayreuthu. Oni zachránili šest úřadů ve Smrčinách. Jak již bylo zmíněno, mělo Chebsko odedávna a ze všech čtyř stran sousedy, jež se zčásti nebo zcela pokoušeli je získat. Nejpočestněji, nejobratněji a nejúspěšněji se při tom osvědčili purkrabí. Friedrich III. měl za manželku Elisabethu, třetí sestru posledního vévody Otty z  Meranu. Po švagrově smrti roku 1248 dostal  Bayreuth s okolím, ale teprve po dlouhém sporu s bamberským biskupem se mohl v roce 1260 ujmout tohoto dědictví. Nebylo nijak veliké a v říšském městě Norimberku je také nemohl rozšířit. Obrátil proto svoji pozornost k Bayreuthu ležícímu poblíž Smrčin, ve kterých Meranští drželi po dobu 100 let velká říšská léna a mohl tedy doufat, že by na něho mohla být podle zvyklosti jako meranskému dědici převedena. Po vymření Hohenstaufů a v době bez císařství však pronikli fojtové z Weidy a Hofu, jež se již neoprávněně zmocnili meranského Vogtlandu, nenadále do Aše a Selbu a požadovali také wei3enstadtský okrsek země. Chtěli purkrabího předstihnout a zfalšovali jednu listinu k roku 1232, jako by jim již před smrtí meranského vévody byly Aš a Selb převedeny a přiměli nového císaře Rudolfa Habsburského, aby jim roku 1281 léna na Aš a Selb potvrdil. Nyní nastal pro purkrabího nejvyšší čas, aby se postaral a nepřišel s lénem zkrátka. Jako císařův přítel byl roku 1280 na dvorském sněmu v Chebu a dostal od císaře, jenž byl s Čechami dokonce v příbuzenském vztahu, místodržitelství nad loketským krajem, k němuž bylo připojeno také Chebsko, a tento úřad zastával ještě v roce 1291. Jako dík mu císař udělil uvolněné dvojí léno Hohenberg–Wunsiedel, jež purkrabí koupil od posledního Hohenberga.

Úřad Hohenberg byl každopádně nejstarší a nejdůležitější rytířské léno, protože držel klíč k Schirndinskému průsmyku, vstupní bráně do Čech.

Úřad Wunsiedel. Jeho název nepochází od Socan, nýbrž od jakéhosi staroněmeckého osídlení „v obydlí a na pastvišti“ v údolí.

Wie3enstadt s Rudolfsteinem byl třetí úřad, který purkrabí získali.

Úřad Kirchenlamitz – Epprechtstein přišel po několika letech také do rukou purkrabích.

Úřad Selb byl tím pátým, který purkrabí získal.

Úřad Theirstein byl šestým a posledním, jenž mohli purkrabí odtrhnout Čechám.

Knížecí opatství Waldsassen. Nejen purkrabí zmenšovali Chebsko, podle Gradla se Waldsassen zmocnil dary a koupěmi třetiny Chebska a ubránil své vlastnické právo, takže nemohl být roku 1322 přivtělen do české zástavy. Proto je vzal český král Jan roku 1331 pouze do své ochrany. Avšak při císařské volbě roku 1400 se postavila většina mnichů na stranu císaře Rupprechta, jehož třetí syn falckrabí Johann převzal 1. srpna 1411 fojtskou ochranu kláštera, vzdoroopata vyhnal a nového opata učinil zemským obyvatelem v Horní Falci. Tak byla také tato třetina Chebska zachována pro Německo.

Ašská země. Je s Čechami spojena pouze personální unií a mohla si proto, když se Čechy a Horní Falc musely stát roku 1629 opět katolické, ponechat své evangelické vyznání. Zemskými pány jsou hrabata z Zedtwitz (u Hofu). Ti se přistěhovali roku 1392. Sňatkem jednoho z Zedtwitzů s jistou Neipergovou připadly zámek a statky Neipergové, jež dříve patřily také k Chebsku, Zedtwitzům, jež přízeň císaře povýšila na svobodná říšská hrabata. Bavorsku připadlé vesnice Neuhausen, Schönlind, Lauterbach, Wildenau a Reichenbach s asi 1000 obyvatel jsou ještě dnes příslušné k farnosti Aš.

Přílohy

13. 11. 2013, rubrika Historie, přímý odkaz na tento článek


Aktuality ukázat další →