© Nadace pro děti. Tel. 352 600 550. Sídlo: Kostelní B?íza 20, 35761 Březová u Sokolova. Více informací • S
Autor: PhDr. Vladimír Vlasák
Železo je nejrozšířenějším těžkým kovem na Zemi, avšak v zemské kůře se vyskytuje ve sloučeninách. Horniny obsahují ryzí železo jen zřídka a v zanedbatelném množství. Jeho hojné přírodní rozšíření a specifické fyzikální vlastnosti, z nichž je třeba zmínit nevýraznou tvrdost, tažnost a teplotu tání 1528° C a které různými zpracovatelskými metodami, zvláště ve výrobě oceli, lze upravovat a zušlechťovat, jej předurčily k tomu, aby se stal jednou z nejvýznamnějších surovin technického, hospodářského a koneckonců i kulturního rozvoje lidstva.1) Výrobu železa redukcí z železných rud při poměrně vysoké tavící teplotě a jeho následné zpracování začal člověk ovládat relativně pozdě, v našich podmínkách od osmého století před naším letopočtem. Počáteční stadia využívání železa však poznamenala rozvoj lidstva natolik, že přešla do prehistorické periodizace v označení období let 750 až 400 před n. l. jako starší doby železné a éry od roku 400 př. n. l. do přelomu letopočtu jako mladší doby železné.2)
Ani v silně agrární společnosti středověku svázané feudálními vztahy nepozbylo železo svůj význam a železářství sehrávalo již tehdy v rozmachu a rozšíření jeho dvou speciálních oborů – hutnictví a kovářství – narůstající ekonomickou roli. Kovářství představovalo prvotní a hlavní řemeslo ve zpracování železa, z něhož se postupně – zvláště v městském prostředí – zrodila řada dalších řemeslných specializací. Kovářské řemeslo se rozlišovalo podle dvojího druh práce a produkce na černou, což bylo kování koní, a bílou, představovanou ostatními výrobky. Také ve venkovském prostředí našich zemí patřilo kovářství od doby vrcholného středověku pro svoji speciální technickou a technologickou náročnost vedle mlynářství k nejrozšířenějším a do značné míry také k privilegovaným řemeslným oborům. Míra privilegovanosti vesnických kovářů doznávala však v okolí královských měst jistých omezení, která někdy kovářům těchto významných sídlištních aglomerací poskytoval v rámci mílového práva panovník.3) Na historickém Loketsku o tom svědčí ustanovení v listině krále Karla IV. z 24. listopadu 1352, kterou obnovil loketským měšťanům starší práva a svobody, mezi nimiž bylo zakotveno a později i dále obnovováno privilegium, že na míli v okruhu kolem města se nemají zřizovat žádné hospody, pivovary, sladovny a kovárny.4) I vesničtí obyvatelé žijící na tomto území pak byli nuceni nakupovat výrobky a využívat služeb jen v těchto městských zařízeních a provozech. Královská zvýhodnění městských cechovních kovářů tak zřejmě nejvýrazněji vytvářela trhliny v síti vcelku pravidelně geograficky rozmístěných dílen venkovských kovářů, ačkoliv při tom nemohla být podstatně omezena zásada, že venkovské hospodářství a domácnosti nemohly být bez dosažitelného kováře, který pro své okolí fungoval často jako jistý řemeslnický všeuměl. Jejich kovárny sloužily proto obvykle potřebám poddaných obyvatel jedné nebo několika málo vsí a na menších feudálních statcích i vrchnostem. Bez větší specializace poskytovaly těmto odběratelům a zákazníkům většinu z železářských výrobků a služeb, pouze náročnější požadavky dokázaly uspokojovat dílny městských řemeslníků. Vedle kovářů se ve venkovském i městském prostředí vyskytovali hojně také podkováři, jejichž specializací bylo tehdy rozšířené kování koní, což však nevylučovalo, že by tito řemeslníci neprováděli i jiné kovářské práce. Totéž platí v opačném směru o kovářích, běžně ve svém okruhu provádějících vedle bílých rovněž černé řemeslné práce.5)
Takového typu byla i kovárna v Kostelní Bříze, o jejímž vzniku a počátcích bohužel nemáme kvůli absenci starších historických pramenů žádné zprávy a informace. Jako první ji dokládá až šlikovský urbář Loketska z let 1523 až 1525. Avšak dávno předtím se stala Kostelní Bříza střediskem lokální církevní správy, když při místním kostele zasvěceném apoštolům Petrovi a Pavlovi vznikla fara, jíž podléhala nejen vlastní obec, ale i obyvatelé několika okolních vsí. Vedle toho zde bylo už od doby vrcholného středověku menší feudální sídlo, které dodnes připomínají tvrziště ležící severozápadně od kostela a ruina zámku na jihozápadním okraji obce, kam přesídlili majitelé zdejšího statku v průběhu 17. století. Tyto správní a ekonomické prvky vytvářely z Kostelní Břízy lokalitu nadřazenou svým významem nad okolní vsi, v níž se přednostně vytvářely podmínky pro vznik specializovanějších výrobních odvětví a provozů, než byla jen obvyklá poddanská i vrchnostenská zemědělská hospodářství.6) Patřila k nim také kovárna zřízená jako součást jedné z poddanských usedlostí.
Na konci první čtvrtiny 16. století netvořila ves Kostelní Bříza po stránce feudální pozemkové držby a vrchnostenské správy žádný jednotný celek, ale o zdejší poddanské obyvatelstvo a jeho půdu se dělili tři vlastníci. Osm poddanských usedlostí, z nichž ale jedna byla neosídlená, měl Engelhard ze Steinbachu, jenž sídlil na zdejší tvrzi a vlastnil i další poddané v Libavě a Arnoltově, pět usedlostí náleželo ke kynšperskému hradnímu panství, které právě v těchto letech získali od pánů z Gutštejna zpět Šlikové, a nakonec tři poddanská hospodářství patřila farnímu kostelu v Kynšperku nad Ohří. Díky rozdílné velikosti jednotlivých poddanských usedlostí a rozličné rozloze jejich pozemků byly skutečné majetkové podíly jednotlivých feudálních držitelů půdy ve vsi poněkud odlišné a představovalo je v uvedeném pořadí zhruba 45, 26 a 29 procent. Nejmenší z nich byl podle toho díl vsi patřící hradu Kynšperku. V jeho rámci jsou ale jako držitelé takzvaných herberků, tedy malých usedlostí s půdou o výměře kolem 2,5 ha, zaznamenáni ve zmíněném urbáři krčmář a kovář. Jejich úloha a význam však jistě přesahovaly místní díl feudálního majetku, k němuž patřili. Tyto profese sloužily jak obyvatelům celé vsi, kde působili, ale vzhledem k tomu, že nemáme tyto profese doloženy v okolních vsích, byly důležité i pro lidi žijící v těchto sousedních lokalitách. Velmi stručný urbariální záznam vypovídá o existenci kovárny jen prostřednictvím údaje o kováři (Schmidt), u něhož stejně jako u krčmáře uvádí pouze profesi, avšak jeho jméno na rozdíl od obvyklých jmen držitelů čistě zemědělských usedlostí nezmiňuje.7)
Jedno a čtvrt století od nejstarší zmínky trvalo, než se v zachovaných historických dokumentech k dějinám Kostelní Břízy znovu objevila informace o zdejším kováři. Byla zaznamenána v soupisu obyvatel statku Kostelní Bříza, jenž vypracoval při rozsáhlém celozemském soupisu obyvatelstva Českého království krátce po skončení třicetileté války k 12. březnu 1651 jeho majitel Hans Friedrich Winckler z Heimfeldu. Vedle šesti členů vlastní domácnosti a dvaadvaceti lidí z čeledi žijící a pracující na vrchnostenském hospodářském dvoře seznamenal také všech 61 poddaných obyvatel ve vsi Kostelní Bříza, která tvořila jedinou lokalitu jeho feudálního statku. Díky podrobnosti, s níž byl soupis zpracován, se o jednotlivých osobách dovídáme nejen jejich jména, ale také profesi, věk a náboženské vyznání. Mimo držitelů výlučně zemědělských hospodářství, označených běžně jako poddaný, zachytil ve vsi mezi osobami se speciálně zaměřeným povoláním, jako byli hostinský (Würt), učitel (Schulmeister), mlynář (Millner), ovčák a jeho pomocník (Schaffmeister, Schaffknecht), také kováře (Schmied). Tehdy vykonával tuto profesi třiapadesátiletý Hans Fischer. Jeho poměrně početnou rodinu tvořili stejně stará žena Katharina, dva synové – dvacetiletý Andreas a dvanáctiletý Barthel a čtyři dcery – dvaadvacetiletá Susanna, jedenadvacetiletá Margaretha, šestnáctiletá Eva a devítiletá Maria. Celá rodina vyznávala jako vesměs ostatní zdejší lidé katolickou víru. Dokument opět vydává svědectví jen o osobě kováře a o jeho rodině. Postrádáme v něm však alespoň základní údaje o jeho usedlosti a kovářské dílně.8) V sousedních vsích Arnoltově, Rudolci, Bystřině a Krásné Lípě, patřících k jiným panstvím a statkům a pro něž se rovněž soupis zachoval, nejsou žádní kováři v té době doloženi. Proto se lze domnívat, že kovárna Hanse Fischera v Kostelní Bříze provozovaná při jeho poddanské usedlosti sloužila také pro obyvatele v těchto místech. Nejblíže od Kostelní Bříze zjištěný poddaný vykonávající tehdy podle soupisu podobnou profesi byl podkovář Michael Schwarz ze vsi Kamenice, kterou jako samostatný statek vlastnil šlechtic Josef Daniel z Zedtwitz.9)
Časově následným z dalších významných historických pramenů, jenž se dotkl problematiky kováren a kovářů v jednotlivých lokalitách na celém území Čech, je tereziánský katastr. Jeho přiznávací fase vznikala sice už od roku 1713, ale dokončení velké soupisové akce prováděné pro berní potřeby panovnické správy se protáhlo až do roku 1757, což způsobilo časové rozvrstvení jeho údajů v tomto skoro polovinu století trvajícím období. Statek Kostelní Bříza je v něm popsán v podobě, kterou vytvořil jeho držitel Jan František Turba poté, kdy jej roku 1737 zdědil po Juliovi Erdmannovi Antonínovi z Groppau a postupně k němu přikoupil vsi Bystřinu a Arnoltov.10) Mezi řemeslnými profesemi je v katastru u těchto tří vsí statku mimo tří mlynářů, ševce a krejčího zmíněn rovněž kovář. Jeho kovárna stála v Kostelní Bříze a sloužila pravděpodobně všem obyvatelům žijícím ve vsích zdejšího statku. Popisy sousedících panství a statků vypovídají o změnách v síti kovářských dílen v regionu a postupném zvyšování jejich počtu. Kováři tehdy pracovali podle údajů katastru také v Ostrově na statku Krásná Lípa patřícím Erdmannovi Ferdinandovi ze Schönau a v Rudolci na panství Sokolov Františka Václava z Nostitz a Rienecka. Ovšem v Kamenici na stejnojmenném statku Jana Adama z Bigato už katastr žádného podkováře neuvádí.11)
Celozemská soupisová akce tereziánského katastru se dotkla dějinné problematiky kovárny v Kostelní Bříze jen povšechně, ale po roce 1714, od kdy jsou zachovány pozemkové knihy zdejšího statku pro tuto obec, ji podstatně doplňují a rozšiřují údaje tohoto významného historického pramene.12) Ještě za Julia Erdmanna Antonína z Groppau byl do nich 3. května 1737 pořízen záznam kupní smlouvy, podle níž Wolfgang Fischer prodal mladšímu synovi Johannovi Adamovi Fischerovi svoji poddanskou usedlost o velikosti jedné osminy dvora, což představuje přibližnou pozemkovou výměru 1,3 ha, s kovářskou dílnou a jejím veškerým, bohužel blíže neupřesněným vybavením a s dvěma kravami a jedním volem za 120 zlatých rýnských. Byl to obvyklý způsob, neboť majetkoprávní vypořádání každého předání držby poddanských hospodářství – převáženě mezi generacemi vlastníků – se totiž provádělo kupní smlouvou, ve které bývaly zohledněny všechny s tím spojené nároky různých stran, jako věřitelů, dědiců a dalších. V kupní ceně hospodářství bylo zahrnuto 19 zlatých 30 krejcarů zápůjčky z peněz tamního kostela sv. Petra a Pavla úročených ročně 5 % úrokem a dále 34 zlatých dalších dluhů, jejichž převzetí a povinnost splácení potvrdil Johann Adam Fischer při uzavření smlouvy. Zbývající část ceny ve výši 66 zlatých 30 krejcarů pak v pravidelných ročních splátkách vyplatil v letech 1739 až 1751 podle jednotlivých podílů otci a svým početným sourozencům. Převzaté otcovi dluhy se mu ale po celou dobu držby usedlosti splatit nepodařilo, naopak její dlužní zatížení ještě zvýšil.13)
Z této kupní smlouvy a na ni dále navazujících zápisů v pozemkových knihách, o nichž bude pojednáno dále, vyplývá, že je možno už její údaje o hospodářské usedlosti s kovárnou v Kostelní Bříze jednoznačně ztotožnit se zdejším objektem označeným při zavedení číslování domů v obcích roku 1770 číslem popisným 14, jež jej až do současnosti identifikuje. S velkou pravděpodobností byla tato poddanská usedlost také ta, kterou vlastnil a obýval kovář Hans Fischer, zaznamenaný se svojí rodinou v soupisu obyvatel Kostelní Břízy z března 1651. Takový předpoklad vychází z tehdy zcela běžné a velmi časté praxe, podle níž přecházela poddanská hospodářství obvykle z otce na syna, což u usedlosti s kovárnou bylo ještě umocněno propojením s kovářským řemeslem, jemuž se vesměs vyučil v otcově dílně právě syn. Podle této zásady se jeví jako zřejmé, že již v době záznamu o zdejším kováři a jeho rodině z roku 1651 bylo toto poddanské hospodářství s kovárnou v Kostelní Bříze, později označené čp. 14, v držbě rodu Fischerových, který si je kontinuálně od generace ke generaci předával. Kovárna byla v místě provozována při malé zemědělské usedlosti, jež bývala ve starší době označována jako herberk a v 18. století podle své pozemkové výměry definována jako osmina dvora, což odpovídá pozemkové držbě pohybující se do výměry přibližně 2 ha. Kupní smlouva z května 1737 zapsaná do pozemkových knih dokládá také ve finančních záležitostech značné zadlužení usedlosti kováře, která ovšem nebyla nijak výjimečná, neboť v té době u ostatních poddanských zemědělských hospodářství byla taková míra zadluženosti velmi častá, skoro až typická. Zadlužení způsobovalo kromě dalších forem poddanských povinností zvláště silné zatížení dávkami a berněmi ze strany vrchností a státu.
Ke změně ve vlastnictví osminového dvora s obytným domem čp. 14 a kovárnou došlo opět až za poměrně dlouhou dobu, když podle kupní smlouvy z 1. ledna 1784 jej postoupil Johann Adam Fischer svému stejnojmennému synovi za kupní cenu 310 zlatých. Cena byla dohodnuta se souhlasem i ostatních dětí prodávajícího otce a zahrnula rovněž všechny dluhy dosavadního majitele ve výši 139 zlatých 9 krejcarů. Do nich byly započítány mimo jiné také zápůjčky z peněz místního kostela ve výši 25 zlatých a špitálu obnášející 20 zlatých. Syn, který přejímal usedlost, se zavázal v kupní smlouvě všechny dluhy po otci postupně splatit. Zbývající část ceny ve výši 170 zlatých 51 krejcarů buď vyplatil kupující podle příslušných podílů rodičům a sourozencům zčásti hned při uzavření smlouvy nebo splatil v ročních splátkách po 22 zlatých. Po vyplacení těchto podílů pak dále splácel i váznoucí dluhy, až se mu podařilo na počátku roku 1808 svoji usedlost s kovárnou dluhů zcela zbavit. Otec si na ní ještě vymínil při umožnění menších dílenských prací pro sebe a svoji ženu doživotní užívání příbytku a k tomu stravu vyčíslenou na 4 strychy (374 l) žita, 2 strychy (187 l) ječmene, 2 strychy (187 l) směsky, 8 strychů (748 l) brambor, 2 napfy (19 l) lněného semene a k tomu navíc malý kousek chmelnice a užitek od jedné krávy.14)
Výrazně finančně ozdravenou a pravděpodobně i majetkově rozšířenou usedlost čp. 14 s kovárnou převzal od svých rodičů Johanna Adama a Kathariny Fischerových syn Johann. Se svolením tamní vrchnosti uzavřeli o tom kupní smlouvu ze 16. května 1818. Jejím předmětem byl prodej a postoupení, jak výslovně uvedeno, dvora čp. 14 s kovárnou a vším příslušenstvím. Patřily k němu hlavně pozemky, které jsou ve smlouvě už exaktně popsány, a sice: chmelnice (Hopf-Ackerl, č. kat. 448) o výměře 288 sáhů (1036 m2), pole (Strassenacker, č. kat. 449) o výměře 1125 sáhů (4047 m2), pole (Sommerhausfeld, č. kat. 460) o výměře 2 jitra 702 sáhy (14035 m2) a pole (Ober-Ri3, č. kat. 462) o výměře 1 jitro (5755 m2), dále louka (Lieba Wiese, č. kat. 373) o výměře 600 sáhů (2158 m2), louka (Peint-Wiese, č. kat. 391) o výměře 570 sáhů (2050 m2) a louka (Schwiegelloh, č. kat. 727) o výměře 2 jitra 180 sáhů (12157 m2) a nakonec pastvina (Sommerhaus, č. kat. 461) o výměře 1175 sáhů (4226 m2) a zahrádka u domu (Gartl, č. kat. 441) o výměře 16 sáhů (57,5 m2).
Celková rozloha pozemků patřících k usedlosti byla tedy 4 ha 55 a 21,5 m2, což ve srovnání s její předchozí půdní výměrou, jak ji od svého otce Johann Adam Fischer převzal, představuje více než dvojnásobný nárůst. Spolu s oddlužením celého hospodářství to nasvědčuje na silnou ekonomickou aktivitu kováře Johanna Adama Fischers a jeho ženy Kathariny, kteří je předali po 34 letech vlastnictví synovi Johannovi, přestože zrovna do jejich doby těžce zasáhly události vleklých napoleonských válek, značně rozšířené a zvelebené.
Za celou usedlost s vybaveným zemědělským hospodářstvím, k němuž patřily i 3 krávy, a zařízenou kovářskou dílnou byla dohodnuta kupní cena 450 zlatých. Z nich musel Johann Fischer podle stanovených podílů zaplatit otci 40 zlatých, matce 50 zlatých, bratrům Antonovi a Michaelovi a sestrám Margaretě a Anně po 70 zlatých a u vojska sloužícímu bratrovi Adamovi 20 zlatých. Jeho vlastní podíl činil 60 zlatých, z nichž ale musel ještě uhradit jako jediná pasiva dluh 10 zlatých u Adama Deisingera z Kostelní Břízy a 40 zlatých u Josefa Riedla z Týmova. Jelikož byla většina jeho sourozenců v době uzavření prodeje dosud nezletilá, musel jim nadto buď při dosažení plnoletosti nebo ke sňatku zaplatit další peníze nebo poskytnout výbavu. Otec Johann Adam Fischer si vymínil, že bude synovi pomáhat v kovárně s většími pracemi při výrobě a opravách vozů a pluhů a kování koní a sám bude moci v ní provádět drobnější kovářské práce, k čemuž mu má být v dílně vyhrazeno místo u okna vedoucího do ulice. Na usedlosti museli mít rodiče Johanna Fischera zajištěn doživotně vybavený byt s vytápěním a zaopatření určené každoročně na čtvrt strychu (23,5 l) pšenice, 3 strychy (280,5 l) žita, 2 strychy (187 l) ječmene, 4 strychy (374 l) směsky, 10 strychů (935 l) brambor, úrodu ze dvou záhonů, třetí díl ze sklizeného ovoce, 3 kopy (180 kusů) vajec, 2 napfy (19 l) lněného semene k vysetí, užitek z jedné krávy a menší část sklizně chmelu. Spolu s celým hospodářstvím převzal na sebe Johann Fischer mimo berní platby státu i kompletní poddanské povinnosti k místní vrchnosti, obnášející roční poplatek 45 krejcarů, každotýdenní ruční robotní práce jedné osoby v rozsahu jeden a půl dne a spředení 2 liber (asi l kg) zřejmě lnu, z něhož lze utkat 4 lokty (asi 235 cm) plátna a jako kostelní desátek odvod každého třicátého snopu ze sklizně obilí.15)
Johann Fischer neměl se svojí ženou žádné potomky a tudíž ani přímé dědice. Proto se nakonec rozhodl majetek prodat cizí osobě. Stalo se tak kupní smlouvou uzavřenou 26. října 1846 se svolením tehdejší místní vrchnosti hraběnky Františky z Auerspergu, rozené svobodné paní z Henneberg – Spiegelu. Do prodeje zahrnul Johann Fischer svoji celou usedlost s obytným domem čp. 14, hospodářskými budovami, kovárnou a pozemky v rozsahu, jak tento majetek převzal v květnu 1818 od rodičů Johanna Adama a Kathariny Fischerových, včetně vybavení domácnosti, zemědělského nářadí, 4 krav, obilí, slámy, brambor, zařízení kovárny a s výjimkou jednoho malého svěráku i kovářské nářadí. Vše prodal Antonu Kühnlovi, kterého jako ještě neplnoletého zastupovali při uzavření smlouvy jeho matka Elisabetha Kühnlová a Wenzl Dobrauer z Tisové na sokolovském panství, za 2125 zlatých konvenční měny. Do této kupní ceny byly započítány i nezaplacené a na nemovitosti z předcházející doby váznoucí dluhy ve výši 110 zlatých. Z ostatních peněz zaplatil kupující 400 zlatých hned při uzavření smlouvy, 800 zlatých se zavázal zaplatit do tří měsíců od jejího podepsání a zbytek 815 zlatých nechal zapsat jako pěti procenty úročený dluh, který měl splácet tak, že z něho 400 zlatých náleželo Johannu Fischerovi a 415 zlatých jeho ženě Marii Anně. S poddanskou usedlostí převzal Anton Kühnl i všechny platby a povinnosti vůči státními fisku, vrchnosti a církvi, jak byly určeny již jeho předchůdci. Manželům Fischerovým bylo zaručeno, že jim bude poskytováno v obytném domě usedlosti ubytování, avšak nejdéle po tři roky, v nichž bude stavebně zchátralá kovářská dílna opravena a bude při ní zřízena obytná místnost, která jim bude doživotně určena k obývání. Mimo to bude Johann Fischer moci nadále vykonávat kovářské řemeslo a v kovárně provádět menší kovářské práce. Zároveň mají oba manželé dostávat od nového majitele usedlosti pro svoji obživu ročně 1 strych (93,5 l) žita, 1 strych (93,5 l) ječmene, 1 strych (93,5 l) směsky a 9 strychů (841,5 l) brambor.16)
Ze zachovaných dokumentů nevyplývá zcela jasně, proč se Johann Fischer rozhodl prodat svoji usedlost s kovárnou právě mladickému Antonu Kühnlovi. Zdá se, že jej k tomu přivedlo, že se tento mladík zřejmě u něho kovářskému řemeslu vyučil, a tak také mohl bez větších problémů převzít s celou usedlostí i kovárnu a v ní zaručit další provozování této živnosti. Zřejmě jako důsledek tehdejšího všeobecného ekonomického rozvoje provozovalo své řemeslo na statku Kostelní Bříza již více kovářů. Přestože nadále pracovali v prostředí důležitosti, až nezbytnosti pro zdejší obyvatele, přece jen tím byli vystaveni tvrdšímu konkurenčnímu boji o zákazníky, než tomu bylo dříve.
Ve vcelku zevrubném popisu tohoto feudálního statku patřícího tehdy majitelce Františce z Auerspergu, k němuž nadále příslušely vsi Kostelní Bříza, Arnoltov a Bystřina, byli v roce 1847 mezi zdejšími řemeslníky kromě 4 hospodských, 1 bednáře, 4 řezníků, 1 sklenáře, 1 zedníka, 3 mlynářů, 2 krejčích, 5 ševců, 1 koláře a 1 tesaře uvedeni také 4 kováři. Jelikož seznam eviduje tyto řemeslníky na celém statku, není možné určit, ve kterých obcích měli jednotliví kováři své dílny a nelze ani vyloučit, že právě v centru statku působila v té době vedle původní kovárny u domu čp. 14 ještě další nová kovárna, o níž se nám ovšem dalších informací nedostává.17)
Z tehdejší doby pochází také patrně nejstarší mapové zakreslení usedlosti čp. 14, které obsahuje mapa stabilního katastru zpracovaná roku 1842. Na západní straně návsi jsou v ní zakresleny kolem volného prostoru, pravděpodobně dvora, objekty usedlostí čp. 14 a 15. V čelní frontě této skupiny budov stojí šikmo k návsi obrácená stavba s přístavkem uprostřed průčelní strany, který by bylo možno podle typické stavební dispozice považovat za kovářskou dílnu otevřenou ze tří stran do volného prostranství obecní návsi a tudíž i snáze – jak bylo ve stavebním řešení vesnických kováren obvyklé – přístupnou pro provádění větších a náročnějších kovářských prací, zejména na zemědělských strojích a povozech a při kování koní.18)
Anton Kühnl nevlastnil usedlost čp. 14 v Kostelní Bříze dlouho, neboť ji už podle kupní smlouvy prodal 15. října 1849 jmenovkyni a příbuzné majitelky zdejšího statku Františce svobodné paní ze Spiegelu.19) Důvody, které vedly k takovému zásadnímu majetkoprávnímu rozhodnutí, smlouva bohužel neuvádí, snad že prodejce nebyl s to dostát všem dosti vysokým finančním nárokům plynoucím z předchozí koupě. Proč se právě osoba ze šlechtických kruhů k tomuto kroku odhodlala, zůstává rovněž otázkou. Františka ze Spiegelu byla poslední přímou příslušnicí rodu svobodných pánů ze Spiegelu, pocházejícího z Durynska, který spojil svůj společenský vzestup ve druhé polovině 18. století s vojenskou službou v armádě císařovny Marie Terezie. Sňatkem s Marií Annou, vdovou po rytíři Janu Václavovi Turbovi získal Karel Lebrecht Spiegel roku 1774 statek Kostelní Břízu, jenž poté on a jeho syn Karel, povýšený v roce 1815 do stavu svobodných pánů, drželi až do roku 1832. Smrtí Karla ze Spiegelu 4. července 1832 rod po meči vymřel a zůstaly z něho pouze ženy, z kterých jako poslední zůstala na živu neprovdaná Františka. Žila u svých příbuzných na zámcích v Hřebenech a Kostelní Bříze a poslední léta v pražském ústavu šlechtičen, kde také zemřela.20)
Předmět kontraktu vymezila kupní smlouva jako prodej chalupnického hospodářství s obytným domem čp. 14, hospodářskými budovami, kovárnou a příslušnými pozemky, jejichž počet a rozloha se od předcházející koupě s výjimkou úředního zjištění, že pole ležící na trati nazývané Oberrie3 (č. kat. 462) má podle katastrální přiznávací knihy výměr údajně nikoliv 1 jitro, ale 2 jitra, nezměnily. Mimořádně detailně bylo při popisu prodávané usedlosti popsáno v uzavřené smlouvě vybavení a nástroje kovárny, zakleté však do řady odborných technických pojmů. Tehdy byla vybavena l kovadlinou ze železa a oceli, l železným paklíčem, formami na hřebíky, l velkým kladivem, 2 ručními kladivy, 2 sázecími kladivy, 1 dlátem na sekání, 1 podkovářským uběrákem, 1 podkovářským průbojníkem, 2 špičatými razidly, 1 strouhacím razidlem, 1 razidlovým průbojníkem, 3 polokruhovými řezači, 1 modelovacím kladivem, 1 špičatým uběrákem, 1 gravírovacím kladivem, 1 zápustným kladivem, 1 zápustným kladivem na železné ose, 1 podkovářským kladivem, 1 herlem na článkové sváření, 1 železem k sekání hřebíků, 1 podkovářskými kleštěmi, 1 podkovářským kráječem, 1 rašplí na rohy, 6 velkými kleštěmi na hřebíky, 3 malými kleštěmi, 1 tyčí na hašení, běžnou sekerou, 1 přikladačem na uhlí, 2 šroubovými klíči, 2 pilníky, 4 napínacími kruhy, 4 dutými zápustkami, 3 obručovými napínáky, 3 čističi, 1 ruční pilou, 1 kráječem, 1 pohrabáčem na uhlí, 2 dřevěnými špalky, 1 svěrákem, 2 železy na řezání, 5 vrtáky a k tomu ještě 1 dobře ošetřeným měchem.21)
Za vše byla domluvena kupní cena 2200 zlatých konvenční měny, do níž byly zahrnuty i zatím nevyrovnané zaknihované finanční nároky z minulé doby ve výši 110 zlatých a dluh u Elisabethy Kühnlové z Tisové ve výši 720 zlatých úročený 5 % úrokem. Ze zbylé části ceny zaplatila Františka ze Spiegelu při uzavření smlouvy 220 zlatých a dalších 1150 zlatých nechala zapsat jako dluh u Antona Kühnla zúročený 5 % úrokem. Od uzavření koupě převzala na sebe všechny povinnosti na nemovitosti vázaných státních daní a v této době ještě i veškerých finančních, naturálních a pracovních poddanských břemen vůči vrchnosti a církvi, jak byly zahrnuty už v předcházejících majetkoprávních aktech. Ve smlouvě uznala nabyvatelka také všechny nároky, které byly stanoveny pro manžele Johanna a Marii Annu Fischerovi při prodeji této usedlosti v říjnu 1846 včetně závazku dosud neprovedené rekonstrukce zchátralé kovárny a výstavby místnosti při ní pro jejich ubytování.
Je zřejmé, že nová majitelka usedlosti čp. 14 sama práce na zemědělském hospodářství i v kovárně neprováděla, ale pronajímala je k provozování. Tuto praxi nám však zachované písemné prameny blíže neosvětlují. Nicméně se o zajištění fungování kovárny nadále náležitě i v nových poměrech, které ji po roce 1848, respektive 1850, kdy se starý feudální statek rozpadl na neprivilegovaný velkostatek vytvořený z přímé majetkové držby někdejších vrchností a svobodné pozemkové vlastnictví bývalých poddanských hospodářství, starala. Dokumentuje to kupní smlouva z 15. srpna 1864, podle které koupila od Georga Neumanna, majitele domu čp. 15 v sousedství usedlosti čp. 14 a kovárny, kus zahrady (č. kat. 41) přiléhající k její staré kovárenské dílně o výměře 25 sáhů (90 m2) za 130 zlatých rakouské měny. Důvodem pro koupi tohoto pozemku mělo být vytvoření lepších podmínek pro přístup a pohyb dobytka a povozů přijíždějících do kovárny. Za ihned při uzavření smlouvy vyplacenou cenu si G. Neumanna také zavázala k tomu, že provoz kovárny v blízkosti svého domu, a to nejen na prodaném kusu pozemku, bude trpět a nebude proti němu vznášet námitky.22)
Po úmrtí Františky ze Spiegelu přešel její zdejší majetek dědictvím na příbuzné majitele velkostatku v Kostelní Bříze. Ti jej poté začlenili do jeho majetkové podstaty a správy. Po linii rodu svobodných pánů z Henneberg – Spiegelu vlastnila tento velkostatek do počátku sedmdesátých let 19. století hraběnka Františka z Auerspergu, rozená z Henneberg – Spiegelu. Podle smlouvy uzavřené 5. dubna 1872 jej prodala za 103000 zlatých svému bratrovi Gottliebovi z Henneberg – Spiegelu a po jeho úmrtí přešel podle odevzdací listiny ze 3. května 1901 na jeho manželku Ernestinu, rozenou Kopalovou. Tato majitelka zemřela 19. září 1915 a po vyřešení všech následných dědických záležitostí získal velkostatek v Kostelní Bříze nakonec podle odevzdací listiny z 28. dubna 1917 do vlastnictví příbuzný JUDr. Viktor Brand – Kopal.23)
Z konce 19. století je k dispozici úplná statistika živnostenského podnikání v tehdejším okrese Sokolov, která detailněji dokresluje podmínky a širší souvislosti, za nichž byla tehdy provozována kovárna v Kostelní Bříze. K roku 1898 bylo v této obci z koncesovaných živností v provozu 6 hostinců a 2 nálevny a z řemeslných živností zde byli zastoupeni 3 pekaři, 2 řezníci, 1 mlynář, 1 truhlář, 3 ševci, 1 kovář, 1 klempíř a l krejčí. V nejbližších okolních obcích pracoval kovář ještě v Arnoltově a dále po jednom byli už jen ve vzdálenější Libavě a Rovné. V průběhu druhé poloviny 19. století došlo v Kostelní Bříze podle uvedených údajů sice k dalšímu rozvoji živnostenského podnikání, ale ve vývoji kovářské profese v tomto místě a v jeho okolí lze tušit spíše stagnaci nebo dokonce trend opačný.24)
Velkostatek v Kostelní Bříze, jehož správu řídil ze sídelního zámku sám majitel Viktor Brand – Kopal, prošel v letech 1921 až 1925 pozemkovou reformou. V ní bylo ze záboru 680 ha původní pozemkové rozlohy propuštěno majiteli 677 ha, čímž v tomto případě došlo jen k minimální redukci jeho velikosti. Viktor Brand – Kopal udržel velkostatek až do doby těsně po skončení druhé světové války a poté mu byl na základě dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. zkonfiskován a výměrem Zemského národního výboru v Praze z 8. února byla na něj uvalena národní správa. Brzy nato byl převeden do přímé správy státu, kterou zajišťovaly zejména jeho zemědělské podniky.25)
Krátce po provedení pozemkové reformy na velkostatku v Kostelní Bříze se rozhodl Viktor Brand – Kopal z jeho majetku obytný dům čp. 14 v Kostelní Bříze s příslušnou kovářskou dílnou stojící na stavební parcele č. kat. 40/2 prodat. Učinil tak kupní smlouvou uzavřenou 2. prosince 1925, podle které tyto nemovitosti prodal kovářskému mistrovi Simonu Hüttlovi a jeho ženě Idě za 55000 korun československých, jež kupující zaplatili zároveň s uzavřením smlouvy. S převedenými nemovitostmi bylo spojeno právo společného užívání dvora sousedního domu čp. 15 a nově zaknihováno právo rovněž společného užívání pozemku nacházejícího se mezi domem čp. 14 a domem čp. 7, který tehdy patřil majiteli velkostatku a sousedil s domem čp. 14 z opačné strany. Takto vymezená společná práva měla zajistit vždy zmíněným stranám volný přístup ke všem třem uvedeným usedlostem stojícím vůči sobě v těsné blízkosti a také umožnit pohyb spojený s provozem zdejší kovárny. Všechny nestavební pozemky, které kdysi k domu čp. 14 patřily, se součástí majetkového převodu kovárny na Simona a Idu Hüttlovi nestaly a zůstaly nadále zahrnuty do rozlehlého půdního komplexu velkostatku.26)
Kovář Simon Hüttl (nar. 21. 6. 1879, zemř. 18. 4. 1958) pracoval v kovárně u domu čp. 14 v Kostelní Bříze velmi pravděpodobně již v době před její koupí jako nájemce a koupě tak změnila jen jeho majetkoprávní vztah k ní. Kovářova žena Ida zemřela už 1. července 1931 a podle dědické dohody z 21. srpna 1931 přešla její polovina společného nemovitého majetku na manžela Simona Hüttla.27) Ten poté převedl na základě notářského aktu z 5. července 1933 tuto majetkovou polovinu na svoji druhou ženu Margarethu, rozenou Mratschekovou (zemř. 2. 5. 1986).28) V té době k ní už ale patřila i polovina ze zahrady č. kat. 19/9, kterou přikoupil Simon Hüttl ke zmíněným nemovitostem 19. června 1931.29)
Jak zachytil zachovaný obrazový a fotografický dokumentační materiál, došlo v době mezi dvěma světovými válkami u domu čp. 14 v Kostelní Bříze k přestavbě a modernizaci. Podle stylu, v němž byly tyto stavební změny provedeny, lze je datovat přibližně do doby, kdy byli jeho majiteli manželé Simon a Ida Hüttlovi, tedy zřejmě do let 1925 až 1931.30)
V posledně uvedeném rozsahu i podobě byl celý majetek Simonu Hüttlovi jako občanovi s německou státní příslušností na základě dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. československým státem zkonfiskován. Podle výměrů Okresního národního výboru v Sokolově z 22. června 1946 se konfiskace týkala výslovně domu čp. 14 v Kostelní Bříze se dvěma obytnými místnostmi o výměře 32 m2 a v něm provozované kovářské živnosti, k jejímuž vybavení patřila kovářská výheň a vrtačka.31)
Po ztrátě majetku byla rodina Simona Hüttla z Kostelní Břízy v rámci odsunu německého obyvatelstva z Československé republiky vystěhována do Německa. Nakonec se Simon Hüttl se svojí ženou Margarethou a dcerami Theresií (nar. 14. 5. 1905), Marií (nar. 24. 12. 1906) a Paulou (nar. 27. 7. 1912) a synem Franzem (nar. 12. 5. 1915) usadili na různých místech jak v západní, tak také východní části poválečně rozděleného Německa.32)
Správa, užívání a údržba státem v konfiskacích po druhé světové válce nabytého majetku se v Kostelní Bříze prováděly za podmínek, jež v této obci vytvořilo a zároveň obec silně poznamenalo její začlenění do vojenského výcvikového prostoru. Jeho území zahrnující velkou část Slavkovského lesa bylo od jeho zřízení v brzké poválečné době až do léta roku 1954 skoro vylidněno a teprve po jeho zrušení se sem znovu, avšak jen ve velmi nedostatečném počtu, osídlení navracelo.33) Obec, která byla obnovena 10. října 1954, se pouze pozvolna konsolidovala a její život čistě zemědělské vesnice v drsnějších klimatických podmínkách kopcovité krajiny značně zaostával za rozvojem sousední industriální oblasti Sokolovské hnědouhelné pánve. Ekonomický i společenský regres projevující se v dalším úbytku obyvatel vyústil 1. dubna 1976 ve zrušení obce a její připojení jako části obce k městu Březová, jejíž území se tím posunulo až ke vzdáleným výšinám Slavkovského lesa.34) Celková stagnace a úpadek se projevovaly také ve stavu zdejší zástavby, z níž značná část byla zdemolována. Ty objekty, které se zachovaly, ale silně chátraly nebo se měnily, jak o tom vypovídá osud místního zámku, v ruiny.35) Přestavba a modernizace domu čp. 14 provedené v době před druhou světovou válkou přispěly k tomu, že tento obytný objekt, v němž se nacházela kovárna, nepřízni doby dokázal odolat a do současné doby se zachoval a má snad i naději další perspektivní existence.
1) Malá československá encyklopedie, IV., Praha 1986, s. 614; VI., Praha 1987, s. 886-887 2) Velké dějiny zemí Koruny české, svazek I., Marie Bláhová, Jan Frolík, Naďa Profanová, Praha-Litomyšl 1999, s. 94 a násl.; Československé dějiny v datech, Praha 1986, s. 23-25; František Čapka, Dějiny zemí Koruny české v datech, Praha 1998, s. 14-15
3) Zikmund Winter, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. A v XV. Století, Praha 1906, passim
4) Codex juris municipalis regni Bohemiae, díl II., ed. Jaromír Čelakovský, Praha 1895, č. 337, s. 491-493; díl III., ed. Jaromír Čelakovský, Gustav Friedrich, Praha 1948, č. 1, s. 1-2
5) Z. Winter, c. d., passim
6) Karel Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, III. díl, Praha 1998, s. 99-100; Jiří Úlovec, Tvrze a zámky v Arnoltově a Kostelní Bříze, Muzejní a vlastivědná práce, roč. 40, 2002, s. 129-149
7) Das Elbogener Urbar der Grafen Schlick von 1525, ed. Rudolf Schreiber, Praha 1934, passim; August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl XIII. Plzeňsko a Loketsko, Praha 1937, s. 184-185; J. Úlovec, c. d., s. 134-135
8) Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Loketsko, ed. Eliška Čáňová, Praha 1993, s. 18-20
9) Soupis poddaných podle víry z roku 1651, passim
10) J. Úlovec, c. d., s. 139-140
11) Tereziánský katastr český, svazek 2 Rustikál (kraje K – Ž), ed. Aleš Chalupa, Marie Lišková, Josef Nuhlíček a František Rajtoral, Praha 1966, s. 152-153 a passim; svazek 3 Dominikál, ev. Pavla Burdová, Dagmar Culková, Eliška Čáňová, Marie Lišková a František Rajtoral, Praha 1970, s. 310-311 a passim
12) Státní oblastní archiv v Plzni – pracoviště Klášter, Velkostatek Kostelní Bříza, kniha 2-13 (pozemkové knihy pro obec Kostelní Bříza 1714-1876); Státní oblastní archiv v Plzni. Průvodce po archivních fondech, svazek 3, Praha 1976, s. 382-383
13) Státní oblastní archiv v Plzni – pracoviště Klášter, Velkostatek Kostelní Bříza (dále jen Vs Kostelní Bříza), kniha 2 (sign. F 2542) pozemková kniha pro vsi Kostelní Bříza a Bystřina 1714-1805, s. 7, 8, 508 a 529; kniha 3 (sign. F 2539) pozemková kniha pro ves Kostelní Bříza 1739-1790, s. 37, 38 a 377
14) Vs Kostelní Bříza, kniha 4 (sign. F 2540) pozemková kniha pro ves Kostelní Bříza 1773-1806, s. 27-31; Gustav Hofmann, Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Plzeň – Sušice 1984, passim
15) Vs Kostelní Bříza, kniha 5 (sign. F 177) pozemková kniha pro vsi Arnoltov, Kostelní Bříza a Bystřina 1806-1853, s. 165-169; G. Hofmann, c. d., passim
16) Vs Kostelní Bříza, kniha 5 (sign. F 177) pozemková kniha pro vsi Arnoltov, Kostelní Bříza a Bystřina 1806-1853, s. 717-722; G. Hofmann, c. d., passim
17) Johann Gottfried Sommer, Das Königreich Böhmen, XV. Band Elbogner Kreis, Prag 1847, s. 290-292
18) K. Kuča, c. d., s. 99
19) Vs Kostelní Bříza, kniha 5 (sign. F 177) pozemková kniha pro vsi Arnoltov, Kotelní Bříza a Bystřina 1806-1853, s. 725-730
20) Státní oblastní archiv v Plzni. Průvodce po archivních fondech, svazek 3, s. 373; J. Úlovec, c. d., s. 140
21) V originálním německém znění: „1 Ambos von Eisen und Stahl, l Sperrhacken von Eisen, Nageltocke, 1 gro3er Hammer, 2 Handhammer, 2 Setzhammer, 1 Schrotemaisl, 1 Hufbei3er, 1 Hufdurchschlag, 2 Spitzstempl, 1 Reibstempl, 1 Reibstempldurchschlag, 3 halbrunde Schrötter, 1 Modelhammer, 1 Spitzbei3er, 1 Gravierhammer, 1 Gesenkhammer, 1 Gesenkhammer auf eisernen Achsen, 1 Beschlaghammer, 1 Herl zum Gliedschwei3en, 1 Schrott zum Nagelabhauen, 1 Beschlagzange, 1 Beschlagschnittmesser, 1 Hornraspel, 6 Nageleisen gro3e Zangen, 3 kleine Zangen, 1 Löschspie3, Schierhacken, 1 Kohlenschleuder, 2 Schraubenschlü3l, 2 Feilen, 4 Spannringe, 4 Hohlgesenke, 3 Reifzieher, 3 Maulputzer, 1 Handsäge, 1 Schnittmesser, 1 Kohlenhackel, 2 Stöcke von Holz, 1 Schraubenstock, 2 Schneideisen, 5 Bohrer hiezu – 1 gut conservirten Blasbalg“ – Vs Kostelní Bříza, kniha 5, s. 726
22) Státní okresní archiv Sokolov se sídlem v Jindřichovicích, Okresní soud Sokolov (dále jen OS Sokolov), příloha k pozemkové knize, č. d. 4724/1864
23) J. Úlovec, c. d., s. 140-141
24) Heimatskunde des politischen Bezirkes Falkenau, Falkenau an der Eger 1898, s. 273-277
25) J. Úlovec, c. d., s. 141
26) OS Sokolov, příloha k pozemkové knize, č. d. 1826/1925
27) OS Sokolov, příloha k pozemkové knize, č. d. 1600/1935
28) OS Sokolov, příloha k pozemkové knize, č. d. 2307/1933
29) Katastrální úřad Sokolov, pozemková kniha pro k. ú. Kostelní Bříza, vložka č. 105, s. 82
30) Lorenz Zartner, Unsere Heimat. Kirchenbirk im Kaiserwald, Biebertal 1987, s. 247 a 255 (dokumentace k domu čp. 14 a 16a)
31) Státní okresní archiv Sokolov se sídlem v Jindřichovicích, Okresní národní výbor Sokolov, spisy sign. XII/3 a Konfiskační výměry nemovitostí a živností, Kostelní Bříza, výměr čj. 390/1946 z 22. 6. 1946, karton 146
32) L. Zartner, c. d., s. 246-247 (dokumentace k domu čp. 14)
33 Státní okresní archiv Sokolov se sídlem v Jindřichovicích, Okresní národní výbor Sokolov, Inventář I, archivní pomůcka č. 18, s. 5-7
34) Státní okresní archiv Sokolov se sídlem v Jindřichovicích, Místní národní výbor Kostelní Bříza, Inventář, archivní pomůcka č. 78, s. 3-8
35) K. Kuča, c. d., s. 100