Historie << Kostelní Bříza – Kirchenbirk

Význam kostela ve vývoji Kostelní Břízy dodnes dokládá její místní název. Řadí tuto lokalitu do skupiny našich obcí a osad s podobně utvořenými souslovnými názvy, v nichž adjektivum „kostelní“ symbolicky vyjadřuje silné vazby místního osídlení s touto křesťanskou sakrální stavbou. Tomu, jak se kostel sv. Petra a Pavla v Kostelní Bříze a jeho funkce od nejstarší doby vyvíjely, je věnována tato studie zpracovaná na základě historické literatury a dostupných písemných pramenů.

Vznik Kostelní Břízy ležící na náhorním výběžku nad údolím Velké Libavy v nadmořské výšce okolo 600 m n. m. v severní části Slavkovského lesa ve vzdálenosti asi 8 km od města Sokolova souvisí s kolonizací dosud neosídlených nebo jen řídce obydlených a převážně klimaticky drsnějších území této okrajové části Čech německým obyvatelstvem. 1) Společně s církevními institucemi, zejména klášterem ve Waldsassen, se na ní organizačně podílela hlavně skupina chebských ministeriálních rodů, mezi nimiž vynikali Nothaftové a Hartenbergové. K nejvýznamnějším kolonizátorům Loketska se připojili ještě lankrabí z Leuchtenbergu, rod vysoké říšské šlechty, jehož sídlem byl hrad Leuchtenberg na severu Horní Falce nedaleko hranic historického Chebska. Název sídelního hradu přešel jako predikát do jména rodu jeho držitelů, který se po polovině 13. století stal dědicem domény vymřelého mocného rodu chebských ministeriálů z Falkenbergu. Pravděpodobně právě jako dědici po pánech z Falkenbergu si Leuchtenbergové vybudovali se svolením českých panovníků na jihozápadě Loketska vlastní rozlehlou lenní soustavu, jejíž součástí se stal vedle mnoha dalších vsí také pozemkový majetek v Kostelní Bříze. Při osídlování svých zdejších pozemkových komplexů využívali Leuchtenbergové převážně služeb feudální společenské vrstvy původně ministeriálů, jež mohla uplatnit své kolonizační zkušenosti z Chebska i za jeho východními hranicemi. Patřila mezi ně také jedna z mladších větví rodu z Hartenbergu, páni z Kynžvartu. Zdrojem zalidnění bylo populačně velmi silné poddanské zemědělské obyvatelstvo přesídlované sem z německých zemí, hlavně Frank a Horní Falce. Do nových sídlišť si přinášely všechny tyto sociální skupiny pravidla a zvyky prostředí, jež je obklopovalo v zemích jejich původu. Ty pak nabývaly v podmínkách českého státu, který byl od roku 1198 trvale královstvím, a české církevní provincie, již tvořil obvod pražského biskupství povýšeného roku 1344 na arcibiskupství, nových více či méně dokumentovaných konkrétních podob. 2)

V začátcích to byly především správní zájmy upravující vztahy mezi jednotlivými skupinami a vrstvami obyvatel ve věcech majetkových, finančních, daňových, náboženských, vojenských a dalších, které si vynutily vznik a posléze i uchování písemností majících tyto skutečnosti dokládat. Ze stejných motivací vzešly a zachovaly se rovněž nejstarší dokumenty k dějinám Kostelní Břízy. První z těchto pramenů, kterým je seznam lén lantkrabí z Leuchtenbergu na Loketsku z doby kolem roku 1370, zaznamenal, že v této době drželi zprvu společně bratři Engelhard, Viclín, Gumprecht a Jaroslav z Kynžvartu a posléze sám Gumprecht jako leuchtenberské léno kromě jiného i polovinu vsi Kostelní Bříza. V obou záznamech zmíněného seznamu je název vsi uveden v původní podobě „Pirk“, tedy Bříza. 3) Jeho vznik je spojen zřejmě s převažujícím výskytem břízy v původním zalesnění míst, na nichž byla ves založena. Podobně se tak stalo i u nedalekého Habartova, jehož původní název zněl stejně. Pro názvové rozlišení nedaleko od sebe ležících lokalit se stejným názvem Pirk bylo u Habartova využito jméno Habart typické v rodu jeho původních držitelů pánů z Hartenbergu, později ve znění Habersbirk a v případě Kostelní Břízy slova kostel, v němčině die Kirche, jako označení dominantního, a proto i typického objektu lokality později nazývané Kirchenbirk. 4)

Kostel je zde doložen zprvu zprostředkovaně přes jeho duchovního správce, kterým byl farář. Podle záznamů v konfirmačních knihách pražského arcibiskupství uvedl 11. dubna 1410 a 17. června 1415 farář v Kostelní Bříze, v originálním latinském znění „plebanus in Pyrk“, nové kněze ke kostelu ve Vranově. 5) Ačkoliv v obou zápisech není výslovně zmínka o zdejším kostelu, jeho existenci vyjádřenou osobou faráře je nutno chápat jako jednoznačnou. Pouze při kostelu mohl působit farář, v latině parochus nebo plebanus, jemuž byla svěřena duchovní správa nad vymezeným obvodem věřících a s ní spojený farní úřad, tedy latinsky parochia nebo plebania. Kostel sloužil jako místo nejen pro konání bohoslužeb, ale i k dalším aktům duchovní správy, především křtům a svatbám, a přímo v něm nebo v jeho nejbližším okolí se také od nejstarší doby pohřbívalo. 6)

Založení kostela v Kostelní Bříze časově úzce souvisí se vznikem zdejšího osídlení. Dodnes o tom vypovídá uspořádání její zástavby. Jádro středověké vesnice tvořila nevelká svažitá náves kapkovitého půdorysu, po svahu se zužující. Na nejvyšším místě ji ovládala stavba kostela, v jejímž severozápadním sousedství stávalo původní panské sídlo. Toto organické začlenění kostelní stavby vylučuje její dodatečné zasazení do již vytvořeného uspořádání ostatní zástavby a vede k přesvědčení, že kostel zcela koncepčně již od počátku zapadal do výstavby vsi. 7)

Výslovné doložení místního kostela nalézáme nejdříve vlastně v názvu vsi, jenž se v rozšířené podobě Kostelní Bříza, v originálu Kürchenbürck, poprvé objevil v listině Kašpara Steinbacha na Kynšperku nad Ohří ze 4. dubna 1479. Vydavatel listiny, který byl zástavníkem kynšperského panství, zřídil tehdy mešní nadaci a věnoval v ní faře v Kynšperku nad Ohří kromě pěti poddanských dvorů v Tisové také dva dvory v Kostelní Bříze. 8) Byl to další z aktů, jenž rozděloval poddanské obyvatelstvo této vesnice na delší dobu mezi více vrchností, a to nejen světských, ale také duchovních. Znovu se nám název obce v rozšířeném souslovném znění objevuje již brzy poté v listu jistého Löwa Kleissentalera ze 13. června 1486, kterým se obrací na městskou radu v Chebu ve věci několika sedláků z Kostelní Břízy, v originálu Kirchpirck. 9) Poté se ještě po nějakou dobu – jak nám dokumentují například zápisy v loketském urbáři rodu Šliků z let 1523 až 1525 – střídal původní název vsi s novým rozšířeným, až se ve druhé polovině 16. století ustálilo užívání pouze místního názvu nového. 10) Nelze při tom vyloučit i tu možnost, že se do tohoto názvoslovného vývoje, respektive do trvalého zakotvení kostela v obraze obce a v jejím názvu, promítaly tehdejší zásadní změny v podobě kostelní stavby a následně i v jejím významu.

O typu nebo druhu kostelní stavby v nejstarší době byly vysloveny domněnky, že sice stála na nejvyšším místě vesnické návsi, jako současný kostel, ale byla zprvu jen malá a postavená ze dřeva. 11) Nejstarší nespornou zachovanou hmotnou památkou na původní kostel je velký zvon s vročením 1483, jež naznačuje, že už tehdy musela být k jeho zavěšení postavena buď kostelní věž nebo alespoň samostatně stojící zvonice. 12) Kdy se kostel v Kostelní Bříze stal budovou zděnou, je kladeno převážně do 16. století. 13) Toto tvrzení se opírá hlavně o kamenné artefakty zachované ve hmotě současného kostela, představované zejména renesančními náhrobníky, které mohly být osazeny na stěnách původní kostelní zděné stavby. Uvnitř kostela se dnes nachází erbovní náhrobník Perpetuy Steinbachové, manželky Filipa ze Steinbachu na Rovné, jež zemřela 10. února 1584. Podle popisu Jaroslava Schallera ve druhém dílu jeho Topographie des Königreichs Böhmen z roku 1785 se tehdy v kostele nacházely ještě náhrobní kameny Engelharda ze Steinbachu z roku 1563 a duchovního Salomona Polera, jenž po osmiletém působení ve funkci zdejšího faráře zemřel 23. prosince 1602. Ty ovšem dodnes dochovány nejsou. Vně kostela jsou osazeny na boční straně věže nečitelný reliéf s erbem a vročením 1583 a na věžním průčelí v supraportě hlavního vchodu renesanční reliéf Zmrtvýchvstání Krista a výše nad ním rovněž renesančně ztvárněný reliéf s Kristem na kříži a postavami po stranách, vykládaný jako votivní deska Steinbachů. 14)

Uvedené artefakty však dosvědčují pouze soudobou existenci zděné stavby kostela v Kostelní Bříze, ale neodpovídají na otázku doby jejího vzniku. Potvrzují však, že tato kostelní stavba zde ve druhé polovině 16. století opravdu stála. Ve shodě s tím vypovídá o zděné stavbě zdejšího kostela i nejstarší písemný dokument, jenž byl zatím k této věci nalezen. Listem z 12. června 1588 požádal Volf ze Steinbachu Michaela Beera, purkmistra města Chebu, o dodávku 4 kárů (asi 1240 litrů) nehašeného vápna, které nutně potřebuje společně se svými bratry na opravu poškozené taškové střechy na kostele v Kostelní Bříze. Podle poznámky na rubu dopisu bylo skutečně na příští úterý, tedy zřejmě 18. června, připraveno toto množství vápna v ceně 2 zlatých, tedy 1 kár za půl zlatého, k odvozu. 15)

O kostel, který měl již tehdy střechu pokrytou pálenými taškami, neboť v dotčeném listu je uvedeno „ann dem Zügeldach“, a musel být tedy zděný, pečoval v rámci patronátního práva vždy feudální majitel nebo také majitelé Kostelní Břízy. Jako spolupatroni přitom působili vrchnosti nebo držitelé statků, k nimž náležely další lokality patřící do farního obvodu kostela v Kostelní Bříze. Rozsah farního obvodu se vyvíjel v návaznosti na formování sousedních farností. Existence fary v Kostelní Bříze je doložena farářem již v předhusitské době, kdy se v sousedství Kostelní Břízy vytvořily fary s příslušnou územní působností v Kynšperku nad Ohří, Chlumu Svaté Maří, Sokolově, Vranově a Smrkovci. Patrně až později v předbělohorské době vznikla fara v Lobzech, kterou ještě neuvádí velmi systematicky zpracovaný urbář Loketska z let 1523 až 1525. 16) Až do doby třicetileté války jsou vývoj a změny zdejších farních obvodů dokumentovány velmi sporadicky. Teprve s obnovou a upevňováním katolické církevní správy u nás došlo v závěrečné fázi třicetileté války a v prvních desetiletích po jejím skončení k výraznému zlepšení evidence věřících, kterou představovaly hlavně soustavně vedené matriky. Zachovaná řada matrik fary v Kostelní Bříze byla založena za rekatolizace patrně brzy po příchodu stálého katolického faráře a nejstarší zápis v ní pochází ze 4. ledna 1650. 17) Pokud byly u zdejší fary vedeny matriky i dříve, vzaly za své jistě v těžkých časech třicetileté války a nezůstala po nich ani povědomost, ani jakýkoliv odkaz na ně. Soustavná evidenční práce však vyžadovala jak pravidelné obsazení farních úřadů, tak i stabilizaci obvodů farních správ, v rámci nichž se na dlouhou dobu ustálila podoba i nejnižší správní jednotky katolické církve v Kostelní Bříze. Toho bylo dosaženo až s dostatkem katolického kněžstva v průběhu druhé poloviny 17. století. Kromě vlastní Kostelní Břízy příslušely od té doby ke zdejší farnosti ještě vsi Arnoltov, Rudolec, Bystřina, Krásná Lípa a Týmov. Lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že už od vzniku fary v Kostelní Bříze to byly právě tyto vsi, jež podléhaly její duchovní správě. Pouze v neklidných časech, kdy tento farní úřad neměl svého ustanoveného správce, byla duchovní správa vykonávána i pro tato místa odjinud, nebo naopak, když některá ze sousedních farností byla bez duchovního, přejímal zdejší farář do své správy buď celý její obvod nebo alespoň některá místa z něho. 18)

Obvod farnosti v Kostelní Bříze se nekryl nikdy s územním rozsahem jediného feudálního statku, jehož držitelé by tak mohli být také jedinými patrony zdejšího kostela. Sama Kostelní Bříza, ačkoliv v ní už v předhusitském období vzniklo severozápadně od kostela panské sídlo doložené tvrzištěm a nálezovým souborem keramiky ze 14. a 15. století, se pravděpodobně už od historických počátků dělila mezi více vrchností. K původnímu, patrně dvojímu světskému panstvu přibyla od druhé poloviny 15. století ještě vrchnost církevní. 19)

Rytířský rod Steinbachů, jenž zpočátku přispěl k rozdrobení místních obyvatel do tří feudálních vlastnických a správních celků, jak je nejkompletněji zdokumentoval šlikovský urbář Loketska z let 1523 až 1525, získal v průběhu 16. století v Kostelní Bříze do své držby celý zdejší pozemkový majetek. Tím byl zahájen proces, v němž se právě toto ucelené majetkové jádro stalo základem dalšího postupného územního rozvoje odtud ovládaného feudálního statku. Vlastnické rozšíření statku Kostelní Bříza však probíhalo díky omezeným finančním možnostem držitelů jen pozvolna. Ani nástupci Steinbachů nevlastnili v rámci tohoto statku většinou nic jiného než samotnou ves. V letech 1630 až 1682 s intermezzem let 1653 až 1669, kdy ves vlastnil opět jeden ze Steinbachů, a sice Albrecht, měli statek Kostelní Břízu Winklerové z Heimfeldu. Od roku 1682 po následujících šest let patřil Jiřímu Juliovi Mulzovi z Valdova a od koupě 24. dubna 1688 až do své smrti 2. prosince 1737 jej měl Julius Erdmann Antonín z Groppau. Teprve majetnějším rytířům z Turby, kteří se stali dědici po bezdětném šlechtici z Groppau, se podařilo významnějšími koupěmi statek Kostelní Břízu podstatněji zvětšit. Kromě některých menších akvizicí zakoupil 18. října 1737 Jan František z Turby od Anny Terezie Schirndingové statek a ves Bystřinu a 18. června 1750 přikoupil od Kristýny z Kawanagu statek Arnoltov. V dosaženém územním rozsahu držel statek až do roku 1772 i jeho syn Jan Václav. Zásadnější majetkové změny se tento statek později už nedočkal a jeho vlastníci v linii spřízněných šlechtických rodů svobodných pánů ze Spiegelu, Henneberg – Spiegelů a Brand – Kopalů jej jako feudální držbu spravovali až do roku 1848 a poté až do roku 1945 jej vlastnili jako velkostatek. V roce 1945 přešel veškerý zdejší pozemkový majetek a další nemovitosti konfiskací do vlastnictví státu. Až do připojení ke statku Kostelní Bříza byly Arnoltov a Bystřina buď samostatnými statky nebo součástmi jiných feudálních panství, v jejichž držbě se vystřídala postupně řada šlechtických rodů. 20)

Jako samostatný statek se vyvíjela také Krásná Lípa a s ní většinou spojená ves Týmov. V jeho držbě se rovněž střídali členové rodů z okruhu nižší aristokracie usídlené převážně na Loketsku. 21) Ves Rudolec patřila v letech 1408 až 1670 s výjimkou období císařského konfiskačního záboru v období let 1621 až 1636 městu Lokti, které ji spravovalo v rámci svého rozlehlého městského panství. V roce 1670 ji koupili Nostitzové, jež ji připojili ke svému největšímu panství Sokolov. 22) Po zrušení feudálních vztahů v roce 1848, respektive 1850, se až do roku 1945 všechny lokality patřící do obvodu farnosti Kostelní Bříza vyvíjely svobodně v rámci občanské společnosti, ale nadále zůstal majetek nacházející se v nich v přímé držbě původních feudálních vrchností ve vlastnictví těchto majitelů. Z titulu svého někdejšího postavení feudálních pánů zůstali vlastníci zdejších velkostatků i v tomto období patrony, popřípadě spolupatrony kostela v Kostelní Bříze. Mezi nimi jako hlavní kostelní patroni měli rozhodující roli, zejména v hospodářském zajištění zdejšího kostela i fary, majitelé feudálního statku a později velkostatku Kostelní Bříza. 23)

Katolická správa jednotlivých farností na Loketsku byla sice prvním reformačním náboženským hnutím u nás – utrakvismem a sociálním hnutím a válkami spojenými s jeho prosazováním po dobu zhruba dvou desetiletí v první polovině 15. století ohrožována, ale přes dočasné škody napáchané spíše ničivými a loupeživými nájezdy obrazoboreckého charakteru nebyla výrazněji dotčena. I po husitských válkách zůstala zdejší duchovní správa v moci katolické církve a u místního německého obyvatelstva nové reformní náboženství, jehož vyznávání se rozšířilo zejména v česky hovořících částech země, nenašlo odezvu. Katolickou víru si podrželi nejen poddaní, ale i zdejší šlechta, jíž patřila většina patronátů nad kostely v kraji. Z církevních institucí si zachoval své dosavadní výjimečné postavení ve správě řady farností Loketska řád křižovníků s červenou hvězdou. 24)

Příkladem tehdejšího pozitivního vztahu k náboženským otázkám a tendencí k zajištění církevních institucí a jejich činnosti mezi místní aristokracií mohou být velkorysé nadační akty. K nejvýznamnějším z nich patřila již vzpomenutá nadace věčné mše oltáři svaté Barbory ve správě fary v Kynšperku nad Ohří. V ní 4. dubna 1479 daroval Kašpar Steinbach na Kynšperku nad Ohří této faře pět poddanských dvorů v Tisové a dva v Kostelní Bříze, aby z jejich výnosu byli vydržováni duchovní, kteří měli sloužit pravidelné mše za všechny zemřelé členy rodu Steinbachů. 25) Jak dokládá loketský urbář z let 1523 až 1525, byla nedoloženým způsobem tato nadace ještě rozšířena o další poddanskou usedlost v Kostelní Bříze, neboť v době vzniku urbáře zde vlastnila kynšperská fara již tři taková hospodářství. Podle zmíněného urbáře byli v té době na Loketsku církevními feudálními vrchnostmi, tedy držiteli poddaných, pouze faráři v Sokolově, Lomnici, Chlumu Svaté Maří, Lokti a Kynšperku nad Ohří. O hospodářském zajištění ostatních far se dovídáme bohužel jen vzácně a nelze o jeho konkrétnějším rozsahu uvažovat ani v souvislosti s výší jimi odváděné roční královské berně, jež byla stanovena na jednotlivé fary v rozmezí od poloviny zlatého do čtyř zlatých. Jelikož farář v Kostelní Bříze odváděl berni 2 zlatých, nabízí se výklad o průměrně hmotně zajištěné faře. 26)

Přibližně z tohoto období pochází rovněž dokument, v němž se poprvé setkáváme s farářem v Kostelní Bříze jako s jmenovitě uvedenou osobou. Jošt Thüssel, žatecký arcidiakon a sokolovský farář, uzavřel 24. května 1515 s představiteli města Sokolova smlouvu týkající se některých společných hospodářských záležitostí a farních poplatků, mezi jejímiž svědky byl jako duchovní osoba vedle lomnického, chlumského a krajkovského faráře jmenován také Linhart Preunl, farář v Kostelní Bříze. 27)

Zcela odlišná konfesní situace proti husitské době se na Loketsku vytvořila po zhruba jednom století s nástupem německé reformace vyhlášené Martinem Lutherem ve Wittenbergu 31. října 1517 zveřejněním jeho disputačních teologických tezí. Lutherovo učení se stalo základem německého protestantismu vyjádřeného v luterském náboženství a luterské reformované církvi, které našly velmi brzy pozitivní ohlas mezi šlechtou a později i poddanými na Loketsku. Výrazně k tomu přispěly styky Sebastiána Šlika se zakladatelem německé reformace. Šlikové, kteří byli v podstatě skutečnými vládci v kraji, se stali příznivci a vyznavači nového náboženského učení, jež si nejen podle jejich příkladu, ale i svými věroučnými výklady a církevní organizací vcelku rychle získalo sympatie u větší části zdejšího obyvatelstva. Původní katolická farní správa se v celém kraji postupně dostala průběhem 16. století z velké většiny do rukou luterských duchovních, kterými šlechtičtí kostelní patroni mnohdy rádi nahrazovali dosavadní katolické kněze. Nejdéle odolávaly této často násilné výměně katolické fary ve správě českého řádu křižovníků s červenou hvězdou. 28)

Rovněž Steinbachové, ostatní místní vrchnosti i poddanské obyvatelstvo vesnic v obvodu fary v Kostelní Bříze prošli tímto vývojem. Ještě 18. června 1531 potvrdil Albrecht Šlik, jeden ze zástavníků a správců Loketska z tohoto významného rodu, že na žádost velmistra řádu křižovníků s červenou hvězdou bere pod ochranu duchovní, poddané a statky všech řádových far v kraji, jmenovitě v Lokti, Karlových Varech, Kynšperku nad Ohří, Chlumu Svaté Maří, Sedlci, Kostelní Bříze, Královském Poříčí a Nové Roli. Jako o faře spravované knězem z řádu křižovníků hovoří v případě Kostelní Břízy pouze tento jediný známý dokument. 29) Je ale pravděpodobné, že právě v tomto období zajišťoval alespoň po určitou dobu duchovní správu zdejší farnosti křižovnický řád, který až pod sílícím tlakem ze strany místní šlechty, hlavně rodu Steinbachů jako patronů kostela, ji musel postoupit luterským kněžím. Zřejmě přes odpor křižovnického řádu dosadili rytíři ze Steinbachu luterské duchovní nakonec i na faru v Kostelní Bříze. Ačkoliv nám tuto konfesijní změnu dokládají nikoliv soudobé, ale až pozdější zprávy, lze toto postoupení fary v Kostelní Bříze „laciné církvi“, jak bývala také luterská církev pro svoji hmotnou nenáročnost přezdívána, klást rovněž do souvislostí se zásadní změnou postojů zdejších kostelních patronů a držitelů statku z rodu Steinbachů k otázkám hmotného zajištění církevních institucí. 30) Jestliže byli Steinbachové ještě na počátku 16. století štědrými církevními donátory, o století později už není o třech poddanských usedlostech, jež v Kostelní Bříze vlastnila kynšperská fara, ani zmínka a veškerý zdejší pozemkový majetek a poddané vlastnili pouze oni.

Příslušníci rozvětveného steinbašského rodu vlastnící statky na Loketsku se zúčastnili stavovského povstání v letech 1618 až 1620 spíše symbolicky, ale přesto byli po jeho porážce pokutováni. Vydání Obnoveného zřízení zemského, jež povolovalo v zemi pouze římskokatolické náboženství, donutilo nakonec většinu luteránských Steinbachů z Loketska k emigraci do ciziny, kde se dali do vojenských služeb habsburských nepřátel. Fridrich Steinbach postoupil nejpozději v roce 1630 Kostelní Břízu rytíři Vilémovi Winklerovi z Heimfeldu, který si nabytý pozemkový majetek udržel přestupem na katolickou víru. 31) Císařský patent z 18. května 1624 vypovídající nekatolické duchovní ze země donutil již předtím také luterského duchovního k opuštění fary v Kostelní Bříze. Poté byla fara v neklidném čase třicetileté války zřejmě dosti nestále spravována katolickými duchovními odjinud. Jak systematická obnova katolické správy farností, tak i přechod obyvatel ke katolické víře se za složité válečné situace staly dlouhodobým procesem, protáhly se na několik desetiletí a probíhaly i po ukončení války. K prvním stabilněji obsazeným farám patřily na Loketsku opět ty, jež se vrátily do správy řádu křižovníků s červenou hvězdou. Jejich kněží pak zajišťovali duchovní správu jak vlastních farností, tak i okolních neobsazených far. O správu fary v Kostelní Bříze, jež zůstávala déle bez stálého duchovního, se dělili až do konce čtyřicátých let 17. století faráři z Kynšperku nad Ohří a Chlumu Svaté Maří. 32) Uvedení stálého katolického faráře do Kostelní Břízy ale ztěžoval značně neutěšený stav materiálního zajištění tohoto úřadu. Až po obnově válkou zničené fary se jím zřejmě na konci roku 1649 stal absolvent arcibiskupského kněžského semináře v Praze Georg Jobst Senft, který zahájil své působení striktními opatřeními proti dosud přetrvávajícím nekatolíkům ve farním obvodu. 33) Již 10. září 1650 zaslal purkmistrovi a radě města Lokte seznam 24 osob, jež ve vsi Rudolec patřící městu jsou luterského vyznání a důrazně je žádal, aby ve smyslu požadavků císařských a místodržitelských aktů proti nekatolíkům sjednali mezi svými poddanými z této vsi nápravu. 34) Z politického hlediska značně neutěšený stav náboženského přesvědčení poddaných v Rudolci pravděpodobně přispěl k tomu, že správa města Lokte do seznamu obyvatelstva v Lokti a na městském panství s údaji o jeho náboženském vyznání zpracovaného 20. dubna 1651 ves Rudolec vůbec nezařadila. Ačkoliv ani jinde nebyla situace při prosazování rekatolizace vždy příznivá, zaznamenaly ostatní vrchnosti vsí farního obvodu Kostelní Bříza obyvatele ve svých soupisech z konce zimy a začátku jara 1651 poctivě. V Kostelní Bříze tvořící jedinou součást statku Jana Fridricha Winklera z Heimfeldu žila tehdy mezi 89 obyvateli údajně pouze jediná osoba nekatolického vyznání. Bystřina patřila v té době k panství Mostov, kde vykázala jeho majitelka Anna Salomena Kinská obyvatele pouze katolické víry. Mezi 106 obyvateli Arnoltova zjistil držitel stejnojmenného statku Vilém Winkler z Heimfeldu jen šest nekatolíků. Výrazně odlišný byl však stav náboženského přesvědčení lidí na statku Krásná Lípa patřícím tehdy ještě Fridrichovi ze Steinbachu. Ten mezi 75 obyvateli Krásné Lípy napočítal 28 nekatolíků a mezi 24 obyvateli Týmova dokonce 15 nekatolíků. 35)

Díky soustavně provedené soupisové akci, jež v roce 1651 zaznamenala stav religiozity obyvatelstva a církevní správy v zemi, se prvně v písemných pramenech setkáváme s patrociniem, neboli zasvěcením, kostela v Kostelní Bříze svatým apoštolům Petrovi a Pavlovi. 36) Ačkoliv je toto svědectví značně pozdní, nelze pochybovat o tom, že zdejší kostel byl takto zasvěcen už v době svého vzniku a nezměněné patrocinium si uchovává dodnes. Na Loketsku byly těmto dvěma svatým zasvěceny ještě kostely v Hroznětíně, Krajkové, Krásném Lese a Žluticích. Vesměs se jedná o velmi staré sakrální objekty, o nichž jsou zachovány písemné prameny sice od druhé poloviny 14. století, ale jejich vznik se váže již k období vrcholící kolonizace okolo poloviny 13. století. Patrně nejbližší si mohou být i podle svědectví společného patrocinia počátky kostelů v Kostelní Bříze a Krajkové, ale i v otázkách vzniku ostatních jmenovaných kostelů je možno předpokládat jisté analogie. 37)

Jako farář působil Georg Jobst Senft v Kostelní Bříze až do roku 1664, kdy jej vystřídal Jan Theodor Voigt, a i po ukončení jeho zdejšího působení byla fara již stabilně obsazena. 38) Stálá duchovní správa, jež zde od roku 1649 fungovala, přispěla k tomu, že požadavek úplné rekatolizace obyvatelstva našel rychlé naplnění a později se mezi obyvateli této farnosti objevovali jednotliví nekatolíci jen výjimečně. 39) Ani mimořádně vypjaté období vyznávání jediné státem uznané katolické víry nemělo věčného trvání a osvícenské požadavky náboženské tolerance přiměly císaře Josefa II., aby tolerančním patentem z 13. října 1781 vyhlásil, že vedle výsadního postavení katolicismu uznává v říši i některá evangelická náboženství. Vývoj šel potom, zejména po revolučním roce 1848, cestou prohlubující se náboženské tolerance a ideové liberalizace, nicméně naprostá většina německých obyvatel zdejší okrajové oblasti Čech si až do jejich vystěhování po druhé světové válce uchovala katolickou víru a na rozdíl od Čechů i silnější religiozitu. 40)

O stavu obyvatelstva a jeho religiozity v obvodu farního úřadu v Kostelní Bříze na konci 19. století a v první polovině 20. století vypovídají tyto statistické údaje:

	K – katolíci	N – nekatolíci	Ž – židé
1890	1914	1921	1930	1937	1947
Kostelní Bříza	K	360	357	322	337	337	15
	N	–	–	1	5	10	41
	Ž	21	6	2	5	–	–
Arnoltov	K	411	381	350	396	396	27
	N	–	–	–	2	2	29
	Ž	–	–	–	–	–	–
Bystřina	K	244	155	164	153	153	–
	N	–	–	5	7	7	–
	Ž	–	–	–	–	–	–
Rudolec	K	318	232	238	262	262	76
	N	–	–	–	6	6	29
	Ž	–	–	–	–	–	–
Krásná Lípa	K	803	532	528	509	509	–
	N	–	1	–	7	8	–
	Ž	42	9	6	1	–	–
Týmov	K	315	161	129	142	142	–
	N	–	–	–	1	1	–
	Ž	–	–	–	–	–	–
Farní obvod	K	2451	1818	1731	1799	1799	118
	N	–	1	6	28	34	99
	Ž	63	15	8	6	–	–

Strohá statistická čísla dokládají, že mezi zdejším německým obyvatelstvem si i v procesu rozvoje moderní občanské společnosti katolická víra udržela až do konce druhé světové války v jeho náboženském vyznání dominantní postavení, díky němuž rovněž společenský význam a úloha místního kostela a jeho správy zůstaly i po tuto dobu na vysoké úrovni. 41)

Zvláštní skupinu zdejšího obyvatelstva tvořili i z konfesijního aspektu Židé, živící se převážně obchodem. Už rustikální část tereziánského katastru uvádí dvě židovské rodiny v Kostelní Bříze a tři v Arnoltově. 42) Od té doby jich velmi rychle až do konce feudální éry přibývalo, neboť v roce 1847 žilo v Kostelní Bříze již 13 židovských rodin, v Arnoltově 20 rodin a v Krásné Lípě dokonce 37 rodin. 43) Místní početně rostoucí židovské osídlení si tehdy zřídilo patrně samostatnou náboženskou obec. Na konci 18. století se v Kostelní Bříze uvádějí jako její duchovní správci rabíni, jež později vedli spojenou židovskou náboženskou obec Kostelní Bříza – Krásná Lípa. Ta byla v roce 1890 po výrazném úbytku místních židů připojena k sokolovské židovské obci. 44)

Od doby, kdy začal průmyslový rozvoj a s ním spojený růst městských aglomerací, se židovské obyvatelstvo naopak odtud stěhovalo a na počátku 20. století zbývaly v Kostelní Bříze a v okolních vsích jen jeho nepatrné zbytky. O likvidaci i těchto pozůstatků židovské populace se tvrdě postaral za druhé světové války nacistický holocaust. Mimo dochovaných písemných památek připomínají zaniklou židovskou komunitu už jen pozůstatky jejích hřbitovů u zaniklé Krásné Lípy nacházející se nad pravým břehem vodní nádrže na Velké Libavě a u Arnoltova. 45)

Dosavadní vcelku kontinuitní vývoj zpřetrhaly důsledky druhé světové války, z nichž k nejvýznamnějším patřila výměna obyvatelstva českého pohraničí po odsunu většiny zdejších Němců. S ní byla spojena i zásadní změna náboženského vyznání v prostředí lidí nového osídlení, navíc po roce 1948 těžce poznamenaného útiskem komunistické ideologie.

Katoličtí faráři z Kostelní Břízy sami zajišťovali po delší dobu od svého stabilního navrácení správu dalších dvou farností. Až do roku 1687, kdy převzala správu kynšperská fara, vedli duchovní správu fary ve Smrkovci a s přestávkami až do roku 1724, kdy se osamostatnila, spravovali vranovskou farnost. 46) I v dalších letech nebyla církevní správa v regionu zcela ustálená a docházelo k přechodným změnám, jež se dotýkaly i velikosti jednotlivých farních obvodů. Ještě v dominikální části tereziánského katastru je uveden mezi vesnicemi patřícími k faře v Kostelní Bříze také Ostrov, který až s obnovením fary ve Smrkovci připadl do její působnosti. 47)

Obvyklým příslušenstvím každého kostela byl vždy příbytek jeho kněze, který zároveň sloužil jako sídlo duchovní správy. Proto i se vznikem kostela v Kostelní Bříze je spojena výstavba kněžského domu, jemuž se obecně říká podle úřadu v něm sídlícím fara. 48) O jejím původním umístění nelze mít takovou jistotu jako o lokaci kostelní sakrální stavby, nicméně je pravděpodobné, že i farní budova nebyla od svého vzniku podstatně z blízkosti kostela přemísťována a zachovala si v zásadě situaci, kterou již máme doloženu a jež je v situaci jejího objektu uchována dodnes. Farní dům byl vybudován jihovýchodně od kostela, od něhož jej oddělovala cesta vycházející z vesnické návsi směrem na Rudolec a dále do Sokolova. Areál fary, vytvářející východní frontu návsi, nepředstavoval pouze obytný dům s funkcí sídla duchovní správy, ale patřily k němu také hospodářské budovy obklopující dvůr, které sloužily především jako stavební zázemí pro obhospodařování farních zemědělských a lesních pozemků. 49) Základním příjmem faráře byl ve starší době desátek odváděný z poddanských hospodářství, jak v penězích, tak také v naturáliích. V polovině 17. století se vyčísloval na dva snopy obilí z každé sklizené kopy snopů. Vlastní farní hospodářství v té době tvořilo pole o výměře 12 strychů, tedy 3,5 ha. Později se jeho rozsah zvětšoval a jak dokládá tereziánský katastr zhruba o sedm desetiletí později patřilo k němu už 10 strychů polí (2,85 ha), 7 strychů luk (2 ha) a 15 strychů smíšeného lesa (4,3 ha). 50)

O faře v Kostelní Bříze se zachovala první zevrubnější zpráva až v soupisech obyvatel na statcích Kostelní Bříza a Krásná Lípa z března 1651, jež si detailněji všímají i tehdejšího stavu místní církevní správy. Ta nemohla být po několik let vykonávána zdejším duchovním, neboť farní dům byl společně s ostatními stavbami, které k němu patřily, někdy za třicetileté války vypálen vojáky. Jelikož zde poté nebyl příbytek pro stálého kněze, zajišťovali bohoslužby a církevní úkony v této farnosti duchovní z Kynšperku nad Ohří a Chlumu Svaté Maří. Až teprve po obnově zničené fary sem mohl nastoupit patrně ke konci roku 1649 jako stálý farář Georg Jobst Senft, po němž pak stabilně vedli farnost jeho nástupci. V době příchodu stálého faráře nebyla podle dikce tehdejšího svědectví výstavba farního domu a jeho stavebního příslušenství zcela dokončena a obnova především hospodářských objektů fary pokračovala ještě později. 51) V roce 1770 dostala fara při zavedení číslování domů popisné číslo 21, které neurčilo nic jiného, než její pořadí v linii posloupnosti obytných staveb od vrchnostenského zámku s číslem 1 a západního okraje vesnické zástavby přes centrální náves až k jihovýchodnímu konci obce. 52) V září 1813 se obrátil farář v Kostelní Bříze na loketský krajský úřad o pomoc při řešení již neutěšeného stavebního stavu zdejší fary, jenž byl natolik vážný, že mohlo při odkladu jeho nápravy dojít k neštěstí. Odborné posouzení stavu farní budovy dopadlo tak, že krajský úřad doporučil v červenci 1815 její odstranění a výstavbu nové. Do června 1817 byly zpracovány rozpočty a vyhotoveny plány na výstavbu nové farní budovy s vedlejší hospodářskou stavbou. Podle plánu pořízeného stavitelem Wenzlem Maderem byla nová fara koncipována jako patrová celozděná stavba o čtyřech okenních osách s hlavním vchodem v průčelí završená valbovou střechou s dvěma řadami vikýřů a vrcholovým komínem. Celkový rozpočet materiálových, pracovních a dopravních nákladů na výstavbu nového areálu fary a farního dvora se v těchto dokumentech vyšplhal do výše 18500 zlatých. 53)

Realizace celého projektu však kvůli vysokým nákladům začala až později a probíhala postupně. Předtím než se započalo s výstavbou jednotlivých částí farního areálu, bylo třeba odstranit budovy původní. Starý, převážně dřevěný farní dům se ještě po řadu let od odborného posouzení jeho stavebního stavu pouze opravoval. S výstavbou nové fary se začalo podle plánů vyhotovených už roku 1817 až v květnu 1840, ale dokončena byla už 7. prosince téhož roku. 54) Ačkoliv stavba nové fary byla provedena jako zděná, objekty farního dvora byly kromě stáje postaveny v kombinaci roubených a hrázděných prvků. Zachované dokumenty nezachycují podrobný průběh celé výstavby farního areálu a všech jeho součástí, ale vyčte se z nich, že nová hospodářská budova se začala stavět v roce 1833, tedy ještě před stavbou vlastního farního domu. Stavba se stájemi pro čtyři koně a pro čtyři kusy hovězího dobytka a skladištěm krmiva byla dokončena o rok později. Jak nově postavená budova fary, tak také další objekty jejího hospodářského zázemí již neprodělaly později žádnou zásadnější stavební změnu, ale sloužily svým účelům za více, či méně pravidelně prováděné údržby až do doby krátce po druhé světové válce. 55)

S náboženstvím a působením církve jsou u nás velmi těsně spojeny také počátky vzdělanosti a školství. Nejinak tomu bylo i v Kostelní Bříze, kde podobně jako v jiných místech s kostelem a farou, byla zřízena škola pro vzdělávání dětí a mládeže z vesnic celého farního obvodu. Jelikož písemné prameny nevypovídají o počátcích zdejší školního zařízení, je možno se o jeho vzniku a činnosti ve starší době pouze dohadovat a vycházet přitom z analogií podobných institucí, o jejichž vývoji zachovaná dokumentace vypovídá více. Jako pravděpodobné lze přijmout to, že farní škola, kterou vedl správce nazývaný Schulmeister, původně neměla vlastní budovu a k vyučování využívala buď prostory fary nebo různě pronajaté místnosti v poddanských usedlostech, což se projevilo i v jejím přiléhavém označení Wanderschule. 56) Existenci místní školy máme podobně jako u jiných zdejších institucí doloženu poprvé osobou jejího představitele. Listem z 12. dubna 1513 se domáhal Jakub Hausner u purkmistra a rady města Chebu nezaplacené odměny, kterou mu před jeho odchodem z Chebu přislíbili za jakousi hudební produkci, nazývanou liedlon. Ke svému podpisu na něm připojil titul školní správce v Kostelní Bříze, tedy Schulmeister zu Kirchenpirk. 57) Škola pak v návaznosti na kolísající stabilitu zdejší církevní správy, a to jak katolické, tak také luterské, fungovala dále a její správce a zároveň učitel měl vedle vyučování ještě řadu dalších pracovních povinností a úkolů. Pojem kantor, který byl pro jeho označení často užíván, se pojil k jeho úkolům při zajišťování hudební složky mší a dalších církevních aktů. Mezi jeho povinnosti patřilo i vedení administrativy farní správy. Soustavně byli učitelé farní školy pověřováni ve starší době vedení matrik, které na pokyn faráře Georga Jobsta Senfta založil na začátku roku 1650 právě správce místní školy Christof Kriegelstein. 58) Školu s jedním učitelem zachycuje v Kostelní Bříze mezi místními hospodářskými a veřejnými zařízeními a povoláními v obou svých částech také tereziánský katastr. 59) Vlastní budovu dostala škola zřejmě kolem roku 1760. O školní budově v místě s učitelským příbytkem totiž poprvé informuje už učitelská fase z roku 1765. 60) Byla postavena na východní straně návsi a od fary ji oddělovala cesta jež odtud směřovala do Kamenice. Při očíslování domů roku 1770 dostala popisné číslo 20 podle pořadí, jak bylo zavedeno. 61) Škola v Kostelní Bříze zůstala organizovaná jako farní škola s jednou třídou až do školských reforem na konci šedesátých let 19. století, jen její původní dřevěná budova byla v roce 1810 pro nepraktičnost a malé prostory zbourána a nahrazena větší zděnou školní stavbou. 62) Na základě říšského zákona ze 14. května 1869 došlo u nás k zestátnění školství. Školy se uvolnily z dohledu a přímého vlivu římskokatolické církve a o jejich správu se podělily státní instituce se samosprávnými orgány. Rovněž farní škola v Kostelní Bříze, z jejíhož školního obvodu se už předtím postupně vyčlenily obce Arnoltov (1821), Bystřina (1821), Krásná Lípa (1817), a Rudolec (1828), které si převážně z důvodu rostoucího počtu žactva zřídily vlastní školy, byla po vydání nového školního zákona transformována na obecnou školu. Pro ni byla roku 1893 postavena na místě staré školní budovy nová škola, jejíž stavba, byť už nesloužící původnímu účelu, zde stojí dodnes. 63) Zřízením obecné školy se porušily dosavadní úzké vazby mezi školou a kostelem a jeho duchovní správou, jež po staletí ovlivňovaly jak existenci, tak činnost tohoto místního vzdělávacího zařízení.

Funkce kostelů se neomezovaly pouze na to, že sloužily jako svatostánky pro bohoslužby a místo konání církevních aktů, ale ve starší době i jako objekty, ve kterých se pohřbívalo nebo se u nich nacházely hřbitovy. Vnitřní prostory kostela bývaly vyhrazeny pohřbívání nejčastěji kněží a duchovních spjatých s jeho správou a významných světských osob, majících většinou významnější úlohu při jeho hmotném zajišťování, zejména kostelních patronů. Hřbitovy vně kostelních staveb pak sloužily pro uložení ostatků ostatních osob většinou z celého obvodu příslušné duchovní správy. Stejným účelům byl určen patrně již od svých počátků také kostel sv. Petra a Pavla v Kostelní Bříze. Podle svědectví známých epitafů byli v prostoru tohoto kostela pohřbíváni jak duchovní správci farnosti, tak i příslušníci rodů, které vlastnily zdejší feudální statky a byli kostelními patrony. Ve starém kostele pravděpodobně nebyla vystavěna hrobka, ale pozůstatky zemřelých byly ukládány volně do země pod jeho podlahou a náhrobníky buď překrývaly místo pohřbeného v úrovni podlahy nebo byly umístěny nad hrobem vsazené do zdi. Kolem kostela se pak nalézal hřbitov s hroby ostatních zemřelých z celého farního obvodu. Od konce 18. století se z důvodu zpřísněných hygienických zásad a prostorově velmi omezených možností dosavadních pohřebišť, která už nestačila potřebám pohřbívání početně rostoucí populace, se postupně prosazovaly požadavky na výstavbu hřbitovů mimo domovní zástavbu nebo na jejím okraji vyhovujících svojí kapacitou řádnému a důstojnému uložení ostatků zemřelých. 64) Proto se někdy na počátku 19. století přestalo s pohřbíváním mrtvých v bezprostřední blízkosti okolo kostela, který tehdy navíc procházel komplexní přestavbou, a přeneslo se na pozemek ležící na sever od kostela, jenž pro tyto veřejné účely věnoval majitel zdejšího statku. 65)

Jeho úprava pro hřbitovní účely nebyla patrně přiliš náročná, jelikož se jednalo o rovnou plochu, která se dále táhla severním směrem v pruhu širokém zhruba na délku kostelní stavby zcela mimo obecní zástavbu, a dále na ni navazovaly již jen zemědělské pozemky. Jelikož nový hřbitov zůstal delší čas jen zřetelně neohraničeným pozemkem bez oplocení, požádal farář Christof Schierl 20. května 1823 o výstavbu hřbitovní zdi kolem něho. Poté byl vypracován plán a rozpočet stavby zděného oplocení hřbitova, jež schválil krajský úřad v Lokti 7. srpna 1824. Celkové náklady na tuto stavební akci stanovené na 2630 zlatých byly v repartici z 30. prosince 1824 rozvrženy na podíly jednotlivých obcí farního obvodu. S výstavbou hřbitovního oplocení se nezačalo hned poté, ale zřejmě až ve třicátých letech 19. století. Zeď kolem celého nového hřbitova se dvěma vchody u západního a východního konce kostela opatřenými dvoukřídlými vraty pak byla dokončena roku 1836. Při výstavbě hřbitovního oplocení byl ještě uprostřed hřbitova vztyčen na kamenném soklu železný kříž s pozlaceným tělem Spasitele. 66) Jako rodinná hrobka majitelů statku Kostelní Bříza vznikl pravděpodobně rovněž při výstavbě hřbitovní zdi přístavek presbytáře, který byl umístěn k jeho severní stěně jako paralelní obdoba původního jižního přístavku sakristie. Nový hřbitov včetně kostelního přístavku hrobky vstupujícího do jeho prostoru zachycuje v úplnosti již mapa stabilního katastru z roku 1842. 67) V této dispozici pak hřbitov i hrobka sloužily až do doby, než došlo po druhé světové válce k jejich silné devastaci.

Když se v roce 1648 bilancovaly válečné škody, které napáchala právě ukončená třicetiletá válka v loketském kraji, bylo shledáno, že statek Kostelní Bříza a Arnoltov patřící tehdy Vilémovi Winklerovi z Heimfeldu je zcela vyplundrovaný a nezbylo na něm skoro žádné obilí. Ještě v roce 1654 při pořizování údajů pro berní rulu bylo zjištěno, že vedle jedenácti obydlených domů zůstává v Kostelní Bříze ještě pět pustých. Za války zde byla vypálena také fara a její celý hospodářský dvůr. 68) Je však zřejmé, že na rozdíl od patrně dřevěných staveb v obci zděný kostel zůstal vypálení ušetřen. Dokonce se v něm zachoval i starý zvon z roku 1483, k němuž přibyl roku 1664, v čase ukončení zdejšího duchovního působení Georga Jobsta Senfta a zřejmě s jeho přispěním, nový menší zvon s nápisem „Georg Kürchfeld in Eger goss mich“. Zachování starého a pořízení nového zvonu dokládají, že vážně neutrpěl ani objekt pro jejich zavěšení, tedy kostelní věž. 69)

Po další jedno století nejsme o osudech kostela sv. Petra a Pavla v Kostelní Bříze a jeho zařízení pro absenci dokumentace vůbec informováni a můžeme jen předpokládat, že v podmínkách stabilní duchovní správy docházelo v té době jen k údržbě starého kostelního objektu a doplňování a obnově jeho mobiliáře podle možností, jež jeho prostorové dispozice a finanční možnosti věřících dovolovaly. Teprve zachované kostelní účty z let 1765 až 1796 a inventáře kostela a fary z 12. ledna 1795 vnášejí do stavebního stavu a vývoje starého kostela v jeho konečné fázi více světla. Po celou dobu vedení nejstarší knihy kostelních účtů byla podle jejích záznamů prováděna pravidelná údržba a drobnější opravy kostela, fary a jejího hospodářského dvora i školy. Nejčastější, skoro každoroční činností přitom byly opravy šindelových střech u většiny zmíněných objektů, pouze kostel měl střechu z pálených tašek, o čemž svědčí zápis z roku 1779 o zaplacení 4 zlatých 27 krejcarů pokrývači za opravu kostelní střechy a 52 krejcarů za nákup 100 kusů pálených tašek na jejich výměnu. Na kostelní věži byly provedeny v roce 1766 rozsáhlejší, blíže nespecifikované tesařské a kovářské práce v ceně 10 zlatých 11 krejcarů a o dva roky později došlo v ní pravděpodobně k celkové přestavbě zavěšení kostelních zvonů a prostoru pro ně nákladem 53 zlatých 44 krejcarů. Ve věži byly už tehdy umístěny také kostelní hodiny, jež byly v tomto období třikrát opravovány, a sice v letech 1768, 1778 a v roce 1772, kdy k nim byl pořízen za 22 zlatých nový zvonek. Z vnitřního zařízení kostela byla podle účtů věnována největší pozornost varhanám, na jejichž opravy a naladění byly obvykle vynakládány větší finanční částky, a sice roku 1765 21 zlatých 15 krejcarů, roku 1771 6 zlatých, roku 1787 3 zlaté 30 krejcarů a roku 1790 22 zlatých. 70)

V kostelním inventáři z 12. ledna 1795, pořízeném na rozdíl od ostatních soudobých německých písemností fary latinsky, stavba kostela bohužel popsána není, ale podrobně je sepsáno její vnitřní zařízení. Nás zaujme zejména hlavní oltář, v jehož středu byla socha sv. Anny a po stranách sochy svatých apoštolů Petra a Pavla, patronů kostela, a na vrcholku pak obraz chlumské Madony. Na epištolní straně kostela stál ještě boční oltář sv. Jana Nepomuckého. Mimo oltáře byly v kostele rozmístěny také jednotlivé sochy Panny Marie a Zmrtvýchvstání Krista a pravděpodobně reliéf Ukřižování Krista a visel zde i obraz sv. Isidora. Jinak se podle množství sepsaných liturgických a dalších předmětů jevilo vybavení kostela jako vcelku bohaté. Z hudebních nástrojů v kostele měly mimořádný význam sedmirejstříkové varhany. Z kostelní věže vyzváněly tři zvony, přičemž se nepraví, zda vedle obou známých starších zvonů byl třetím zvonem míněn zvon hodinový nebo nějaký jiný, a ještě další čtyři zvonky byly různě rozmístěny po kostele. Ve věži se nacházely ještě staré, ze železa zhotovené hodiny. 71)

Stará stavba farního kostela v Kostelní Bříze přestávala vyhovovat již během druhé poloviny 18. století. Patrně byla příliš malá, aby mohla pojmout v té době narůstající počet katolických věřících ze všech vsí populačně aktivního farního okrsku a v jejím zdivu se začaly objevovat údajně i výrazné statické poruchy hrozící zřícením. 72) Z těchto důvodů se zrodil vážný záměr vybudování nového kostela. První a patrně nejdůležitější krok k jeho uskutečnění učinil před svou smrtí 14. ledna 1772 majitel statku Kostelní Bříza Jan Václav z Turby, když ve své závěti odkázal 2000 zlatých, které zároveň vložil jako první kapitál do fondu na stavbu nového kostela. Dodnes dochovaný náhrobník tohoto kostelního patrona umístěný jako nejmladší známý z těchto památkových artefaktů v původním kostele jej označuje jako pána v Kostelní Bříze, Arnoltově a Bystřině a hejtmana loketského kraje. Když jeho pozůstalá dcera Klára, provdaná Lamothová z Frintropu, předala správu tohoto fondu včetně peněz místní faře, byly pro ni v roce 1774 založeny účty, jež se v neúplné řadě dochovaly až do roku 1802. Dokumentují jak kostelní stavební fond postupně rostl nejen dary a odkazy farníků i věřících mimo farnost, ale významně také kapitálovým zúročením jeho prostředků. Ke konci roku 1801, kdy stav konta celého fondu vykazoval již 5950 zlatých 58 krejcarů, rozhodl tehdejší majitel statku a kostelní patron Karel Lebrecht ze Spieglu, který se považoval také za hlavního stavebníka, s výstavbou nového farního kostela začít. 73) O tom informoval arcibiskupskou konzistoř v Praze a zároveň s tím jí hned zaslal plány i rozpočet stavby. 74)

Aniž se dozvídáme, jak konzistoř tyto dokumenty posoudila, začalo se s přípravnými pracemi celé akce již v březnu příštího roku. Jaký byl rámcový postup stavby, bohužel ale bez konkrétního popisu prací jednotlivých řemesel, jež se na ní vystřídala, nás informuje účet stavby kostela z let 1802 až 1806. S přípravami stavebního materiálu se začalo 14. března 1802, kdy bylo zahájeno lámání kamene u Bystřiny, a pokračovalo se demolicí původní kostelní stavby. Až poté byl 11. října 1802 položen základní kámen stavby. 75) Do současnosti to zcela markantně dokládá nápis na žulové desce nad ostěním jižního vstupního portálu kostela znějící „Erbaut Anno 1802 Carl Lebrecht Freiherr von Spiegel“ doplněný znakem stavebníka. Po dobu demolice starého kostela a výstavby nového bylo nutno konat bohoslužby v kapli sv. Kříže vybavené oltářem v tamním špitálu zřízeném nadací Julia Erdmana Antonína z Groppau z 25. ledna 1729. Listem z 18. října 1804 oznámil farář Andreas Haberzeth konzistoři, že nový kostel už v podstatných částech stojí a ačkoliv k jeho úplnému dokončení ještě mnohé chybí, může být vbrzku vysvěcen. 76) K tomu ale došlo zřejmě až po dokončení výstavby 19. října 1805, kdy pokrývači uzavřeli práce na položení taškové střechy. Potom teprve začala nová kostelní stavba sloužit liturgickým úkonům. Ještě v průběhu následujícího roku bylo v novém kostele provedeno několik drobných dokončovacích prací, s nimiž dosáhly celkové náklady na jeho výstavbu 6586 zlatých 6 a půl krejcaru. 77)

Tehdy vystavěný a později jen nepodstatnou přístavbou doplněný kostel sv. Petra a Pavla je jednolodní orientovanou a značně symetrickou stavbou. Vyniká kompoziční jednolitostí, jež svědčí o jejím v podstatě jednorázovém vzniku. Půdorys kostelní sálové lodi má tvar širokého obdélníku, její boční stěny jsou členěny pravidelně uspořádanými pěti velkými obloukovými okny. V ose bočních stěn jsou umístěny vedlejší vchody obdélníkového tvaru a nad ostěním jižního portálu obráceného do středu obce je vložen již zmíněný pamětní nápis z roku 1802. Kostelní loď má jen nepravé dřevěné zaklenutí valbového typu s pětibokými lunetami, na němž je nanesena omítka. V západní části lodi stojí na třech pravidelně rozvržených zděných obloucích, nesených dvěma hranolovými pilíři, kůr. Na východní konec lodi navazuje půdorysně půlkruhový, mírně zúžený presbytář, který má v bocích a ose tři okna o stejné velikosti jako jsou okna lodi. Zevnitř se však závěr kněžiště za vítězným obloukem jeví jako pětistran, z jehož stěn se vypínají pásy zřejmě zděné klenby. Po obou bocích se v patře do kněžiště otevírají širokými oblouky oratoře kostelních patronů. Paralelně jsou k bokům presbytéria přistavěny jako symetrická křídla na zhruba čtvercových půdorysech dva přístavky. Jižní přístavek sloužil v přízemí jako sakristie a ve sníženém přízemí severního přístavku jako hrobka pro rodinu majitelů statku v Kostelní Bříze. V patrech přístavků se nacházejí oratoře, do nichž se vstupovalo zvláštními schodišti. Západní stranu kostelní lodi završenou poměrně vysokým zděným štítem střechy výrazně předstupuje hranolová věž. Na zhruba čtvercovém půdorysu se zaoblenými nárožími se zdvihá až do výše přesahující hřeben střechy kostelní lodi těleso věže na výšku zřetelně členěné korunní římsou, jež sem plynule z lodi přechází. V nejvyšším patře jsou v jeho vnějších stěnách tři kruhové otvory pro ciferníky věžních hodin a níže tři oblouková okna otevírající prostor se zvony. V přízemí věže je situován hlavní vstup do kostela obdélného tvaru s kamenným ostěním. Jediným článkem, jenž jen mírně narušuje symetrickou kompozici celé kostelní stavby je hranolovitý přístavek pro schodiště do věže a na kůr o výšce nedosahující ani korunní římsy a je vsazen do kouta mezi jižní věžní stěnou a západní stranou lodi. Střecha kostelní lodi je sedlová, nad kněžištěm zakončená okrouhlou valbou. Boční přístavky presbytáře a přístavbu pro schodiště do věže a na kůr kryjí mansardové střechy. Krytinou těchto střech jsou pálené tašky. Věž kostela je zakryta střechou cibulového tvaru zakončenou výrazným zašpičatěním s vrcholovým křížem a sanktusová věžička nad kněžištěm má šestiboký tvar s lucernou a cibulovou bání na vrcholu opět opatřenou křížem. Poslední zakrytí věžní střechy a sanktusníku je plechové s nátěrem. Projektanta, ani stavitele tohoto kostela bohužel žádný ze známých písemných dokladů neuvádí, a tak v této otázce se nabízí široký dedukční prostor pro jejich určení. 78)

Původně v roce 1805 dobudovaná základní stavba kostela byla postupně ještě dostavována. Teprve v roce 1827 byla podlaha kostelní lodi, presbyteria a hlavního vstupu opatřena cihlovou dlažbou. Zároveň byl vybudován v západní části lodi kůr, kam se umístily v roce 1829 nové varhany s jedním pozitivem a 13 rejstříky postavené bratry Ignácem a Josefem Müllerovými z Chebu. Pravděpodobně až v době výstavby zdi kolem nově zřízeného hřbitova před rokem 1836 vznikla jako severní přístavek kněžiště hrobka patronátních pánů s druhou oratoří v patře a přístupovým schodištěm do ní. 79)

Z původního kostela byly na průčelní straně věže osazeny renesanční kamenné reliéfy Zmrtvýchvstání Krista v supraportě hlavního vchodu a výše s votivním obrazem a Ukřižovaným a na jejím boku náhrobník s erbem datovaný rokem 1583. Uvnitř kostela pak byly umístěny po stranách severního vstupního portálu náhrobníky Perpetuy ze Steinbachu z roku 1584 a Jana Václava z Turby z roku 1772. Podobný přístup k využití v novém kostele se týkal i řady dalších předmětů z původního zařízení starého kostela. 80)

Velký a střední zvon byly zavěšeny ve věži, jež měla zpočátku střešní krytinu z břidlice a byla postavena jistě zároveň společně s ostatními hlavními částmi kostela v letech 1802 až 1805, a nikoliv – jak se traduje nesprávně v části literatury – až roku 1842. Kostelní věž byla v nejvyšším patře opatřena v roce 1828 na náklady místní vrchnosti novými hodinami se třemi ciferníky, jejichž chod udržovala dvě kamenná závaží. Do sanktusníku nad presbytářem byl pak umístěn malý zvon, jenž musel být v roce 1837 z původního rozbitého nově přelit. Na rozdíl od způsobu financování novostavby kostela v letech 1802 až 1806, náklady na přístavbu s rodinnou hrobkou financovala pouze patronátní vrchnost v Kostelní Bříze. O náklady na výstavbu kůru a pořízení nových varhan se na polovinu dělili místní patroni s majitelem statku Krásná Lípa, jímž byl od roku 1810 bohatý podnikatel Jan David Starck. Vydláždění kostela pak hradila vrchnost z Krásné Lípy sama. O popsaném stavu kostelní stavby, v mnoha detailech i o jejím vnitřním zařízení a často také o jejich vzniku zevrubně vypovídá inventář kostelního jmění pořízený 20. července 1838 s dodatkem vyhotoveným po dostavbě nové fary ze 7. prosince
1840. 81)

Vylíčení dalšího stavebního vývoje kostela v Kostelní Bříze se opírá zejména o údaje zanesené v řadě knih kostelních účtů tamějšího farního úřadu z let 1838 až 1937 a sérii kostelních účtů z let 1870 až 1939. Podle nich bylo již v roce 1838 placeno za dodělávky na stále zcela nedokončené stavbě kostela, a to jak za opravy již jeho hotových stavebních částí, tak i za nové vybavení. V tomto roce se za pořízení třetích kostelních dveří zaplatilo 17 zlatých 30 krejcarů, nová skříň do sakristie stála 37 zlatých 30 krejcarů a na opravu břidlicové krytiny věže se vynaložilo 10 zlatých. V následujícím roce stála výměna tašek na střeše kostela 14 zlatých 10 krejcarů. Zejména opravy taškové krytiny kostela, břidlicového pokrytí střechy věže a střešních okapů se pravidelně, skoro každoročně vedle drobných oprav a údržby jak stavby, tak i jejího zařízení, objevují po celou dobu, již nám účetní knihy dokládají. Rovněž opravy a údržba věžních hodin se od roku 1847, kdy bylo za ně zaplaceno 7 zlatých 3 krejcary, objevují mezi účetními vydáními častěji. K rozsáhlejším pracím na renovaci zařízení kostela se přistoupilo v roce 1851, kdy bylo za štafírování hlavního a vedlejšího oltáře a blíže neurčenou adjustaci kazatelny a křtitelnice zaplaceno loketskému štafírovi Johannu Wildovi 150 zlatých. S tím souvisely i další stavební práce, za jejichž provedení dostal zednický mistr Lorenz Kneissl 89 zlatých 12 krejcarů. Nespecifikované větší stavební opravy v ceně 258 zlatých 29 krejcarů se v kostele prováděly pod vedením Franze Jelinka a Wenzla Reichenauera i v následujícím roce. Doplatek ve výši 110 zlatých 48 krejcarů za jejich provedení byl těmto podnikatelům vyplacen ještě v roce 1853. Nové štafírování vedlejšího oltáře provedl podle určení v nadaci Františky ze Spieglu v roce 1856 pražský štafír Matyáš Mürz, za což dostal 57 zlatých. Kostelní varhany pořízené roku 1829 prošly poprvé větší opravou a naladěním roku 1857. Tyto práce byly zadány v ceně 160 zlatých varhanáři Ignáci Müllerovi z Chebu.

Do kostelní věže udeřil 15. června 1864 blesk, jenž způsobil požár. Vzniklé škody, jejichž rozsah není blíže popsán, bylo nutno ještě v témže roce odstranit. Náklady na tyto mimořádné práce se vyšplhaly na celkových 215 zlatých 32 krejcarů. Součástí oprav bylo pokrytí střechy věže břidlicí a tesařské a zednické práce. Mimo to se menší částky zaplatily za odvedenou práci sklenáře, truhláře, kováře a klempíře. Jedny z nejvyšších položek pak tvořily částky štafírovi Josefu Krautmannovi za pozlacení a varhanáři Bartoloměji Haberzettlovi za vyčištění a naladění varhan. V roce 1866 musela projít větší opravou tašková krytina na kostele, což stálo 30 zlatých, a střecha opatřit okapy, za které místní klempíř Simon Heidler dostal 8 zlatých 3 krejcary. Neblahá zkušenost s úderem blesku přiměla kostelní správu k tomu, aby se v roce 1867 obrátila na kynšperského stavitele Kašpara Jägera, který zpracoval za 9 zlatých plán a rozpočet na výstavbu hromosvodu na farním kostele. Práce na zhotovení a instalaci hromosvodu na kostele byly provedeny v následujícím roce a Kašpar Jäger si je vyúčtoval na 320 zlatých. Kromě toho bylo vyplaceno ještě 31 zlatých klempíři Adamu Steidlovi za zhotovení dvou plechových makovic patrně k osazení špiček na věži a sanktusníku, a 96 zlatých 63 krejcarů za opravy střech na kostele a faře. V roce 1868 provedl další rozsáhlejší opravu varhan, jež stála 83 zlatých, varhanář Anton Müller. 82)

Kupodivu již v roce 1873 následovala opět větší oprava zastřešení kostela. Za zřejmě přeložení taškové střechy bylo zaplaceno pokrývači Egidovi Protzovi z Kynšperku na Ohří 155 zlatých 20 krejcarů a za 1700 kusů pálených tašek cihelně statku v Kostelní Bříze 44 zlatých 20 krejcarů. Mimo tyto stavební práce byly v letech 1873 a 1874 realizovány na kostele další, jak svědčí za ně zaplacená suma 909 zlatých 1 krejcaru, značně rozsáhlé renovační práce, o jejichž konkrétním obsahu se bohužel více nedozvídáme. Kynšperský pokrývač Egid Protz v dalších letech opět opravoval kostelní střechu, za což mu bylo zaplaceno 90 zlatých 75 krejcarů v roce 1875 a 33 zlatých 65 krejcarů v roce 1877. Z ostatních menších akcí oprav a údržby si zaslouží zmínku štafírování a pozlacení soch z inventáře kostela, které provedl roku 1877 malíř Josef Krautmann ze Sokolova za 13 zlatých.

Velmi rozsáhlé stavební práce byly realizovány roku 1887. Za 487 zlatých 11 krejcarů bylo na ně z materiálu dodáno 150 fůr kamene, 2000 střešních tašek, 10 tun vápna, 4 tuny cementu, lešení a kovové zábradlí. Další značně vysoké peněžní částky se vyplatily za práce zedníků, kameníků, pokrývačů tašek, tesařů, malířů a natěračů, truhlářů, sklenářů, kovářů, zámečníků, klempířů a provazníků. Vyšší byly i náklady na opravu hromosvodu a pomocné nádenické práce. Skutečný obsah prací nám ale opět není v písemných pramenech popsán, a tak se lze jen domýšlet, že se po zhruba osmi desetiletích od svého vzniku kostel dočkal první celkové rekonstrukce, při níž byly některé jeho stavební prvky provedeny patrně zcela nově. Například o tom můžeme podle rozsahu kamenických prací a spotřeby kamene uvažovat u dlažby, která byla původně pouze cihlová, ale později hlavní vstup, loď s výjimkou podlahy pod kostelními lavicemi a presbytář byly vydlážděny kamennou dlažbou. Jako nové bylo dodáno pravděpodobně i kovové zábradlí. Zřejmě se nejednalo pouze o vnitřní stavební práce v kostele, ale také o opravu vnějších omítek kostela i věže a výstavbu opěrné zdi pod kostelem směrem do návsi, na níž patrně bylo instalováno zmiňované kovové zábradlí. Velkou stavební akci řídil sokolovský stavitel Emil Lifka, jenž pro ni také vypracoval plány. V letech 1891 a 1892 se zase prováděly větší stavební práce v kostelní věži, kde tesař, kovář a zedníci pracovali na stolici pro upevnění zvonů a kromě toho se znovu opravovala kostelní tašková střecha. Vše to stálo 159 zlatých 79 krejcarů. 83)

Věžní hodiny pořízené roku 1828 dosloužily a v roce 1896 byly pořízeny u kraslické firmy Kohlert za 627 zlatých nové a se dvěma ciferníky instalovány v kostelní věži namísto starých, kde v souvislosti s touto výměnou bylo třeba provést tesařské a zednické práce. V následujícím roce došlo opětně ke komplexnější stavební rekonstrukci kostela a fary. Na kostele byla opravena střecha lodi a kněžiště. Přitom byly sneseny staré tašky, vyspraven krov a na nové latě položeny pálené tašky dodané zčásti firmou J. D. Starck v Davidově a zčásti správou velkostatku Sokolov. Zároveň byla novým plechem pokryta sanktusová věžička a za nové vyměněny střešní okapy. Na nové střeše bylo instalováno čtrnáct nových obloukových střešních oken dodaných místním truhlářem Wildnerem, který také opravil a natřel okna na kostele. Na zastřešení věže došlo k částečné výměně břidlicové krytiny a natření báně a kříže. Za veškeré stavební práce provedené v roce 1897, do nichž však byly zahrnuty i práce ve farním domě, byla zaplacena značně vysoká částka 3215 zlatých 58 krejcarů. 84)

Rok nato natřel místní truhlář Wildner za 56 zlatých 32 krejcarů ještě všechny dveře a další část oken a varhanář Martin Zaus z Chebu opět opravil za 74 zlatých 63 krejcarů varhany. K opravě varhan došlo také v roce 1903. K ní byl povolán tepelský varhanář Christof Müller a dostal za ni 200 korun. Opravu taškové střechy prováděl kynšperský pokrývač Anton Protz také v letech 1906 a 1907, za což mu bylo vyplaceno celkem 216 korun. Roku 1907 opravil za 48 korun ještě zastřešení věže, k čemuž byla koupena u Johanna Künzla v Sokolově za 108 korun břidlice a hřebíky. 85)

Po čtvrtstoletí od poslední velké stavební rekonstrukce se znovu přikročilo v roce 1912 k rozsáhlejším opravám kostelní stavby a jejího inventáře. Práce na opravě a renovaci kostela však byly tentokrát pojaty koncepčně a o stanovisko k jejich provedení byl požádán Zemský památkový úřad v Praze. Zásady stavebních oprav a restaurátorských prací vypracoval zemský konzervátor Karel Kühn v písemném elaborátu ze 17. května 1913. Primární záležitostí rekonstrukce stavby mělo být podle odborného posudku odvlhčení zdiva. To zvnějšku měly zajistit drenážní roury položené do výkopů podél stěn ve štěrkovém zásypu a od vyústění okapových svodů měla být voda přímo odváděna v dlážděných rigolech. Z vnitřní strany mělo odvlhčení napomáhat větrání ventilačními otvory zabudovanými nízko nad podlahou. Staré omítky z obou stran stěn se měly až do výše 30 cm nad okrajem podmáčení odstranit. Omítka sanovaných částí se měla nanášet postupně a její začištění se mohlo provést až na suchém základě. Kvůli stálému větrání měly být vstupní dveře do kostela opatřeny mřížkami a okna ventilačními pohyblivými křídly. Posudek řešil i vymalování kostela a nátěry jeho mobiliáře. Kaseinové nátěry v určených barvách měly být na stěny, stropy a architektonické prvky po oškrábání a vyspravení trhlin a spár nanášeny na podkladovou vrstvu z uleželého vápna. Určeny byly i nátěry oltářů, kostelních lavic, klekátek a parapetu kruchty, včetně mramorování, jež mělo být užito na balustrádách, poprsnících oratoří a zčásti na oltářích. Před vydáním odborného stanoviska byly ale již v roce 1912 provedeny některé v něm neposuzované stavební zásahy. Podnik sokolovského stavitele Franze Theierla tehdy za 2 000 korun opravil vnější omítky a provedl pokrývačské práce, jež opět bohužel nemáme specifikované. 86)

V duchu instrukcí konzervátora Karla Kühna zpracoval malíř Rudolf Jakubek z Kynšperku nad Ohří 15. června 1913 rozpočet, do něhož zahrnul vymalování a opravy vnitřních stěn kostela a presbytáře a nátěry jejich dřevěných doplňků a zařízení. Uvedené malířské a natěračské práce pak provedl postupně v letech 1913 až 1915 za celkovou částku 5170 korun 18 haléřů. Rovněž stavitel Franz Theierl prováděl stavební práce spojené hlavně se sanací vlhnoucího zdiva a odvodnění kostela postupně v souladu s určeným technologickým postupem a s navazujícím vymalováním Rudolfem Jakubkem v letech 1913 až 1917. V roce 1913 mu za ně bylo zaplaceno 3214 korun 78 haléřů a v roce 1917 po jejich závěrečném vyúčtování dostal ještě doplatek 3581 korun 9 haléřů. Jen značná výše finančních prostředků vynaložených v letech 1913 až 1917 vypovídá o rozsahu všech sanačních a renovačních prací, jež v té době byly již v koncepčním pojetí památkové péče na kostele v Kostelní Bříze realizovány. 87)

Mimořádná hospodářská opatření, která byla v době první světové války uvedena v život se dotkla pouze kostelních varhan. Jejich cínové píšťaly byly v rámci odvodu kovů odvezeny k roztavení a nahradily je jednoduché ze železného plechu. 88)

Po první světové válce došlo na střeše kostela v letech 1920 a 1921 opět k opravám, při nichž byly poškozené tašky vyměněny za nové, dodané cihelnou uhelného těžařstva v Citicích. Celkem se za materiál a práci na těchto střešních opravách zaplatilo 3043 korun 50 haléřů. Rozsáhlejší opravy střech kostela a fary se znovu prováděly roku 1928 a bylo na ně vynaloženo 6196 korun 15 haléřů.

Do kostela a fary byla v době mezi dvěma světovými válkami také zavedena elektřina. Svědčí o tom účetní zápis z let 1930 a 1931, podle něhož dostala firma Wildfeuer v Sokolově zaplaceno za instalaci světel v kostele a na faře celkem 6131,20 Kč. Významná rekonstrukce střech kostela ve zmíněných farních účetních písemnostech se prováděla znovu roku 1937. Práce a materiál na částečnou výměnu střešních tašek provedenou pokrývačem Seidlem z Bukovan a natření střechy kostelní věže a střešních okapů stály celkem 6307,45 Kč. Ze zbytku kostelních peněz se provedly poslední stavební rekonstrukce ještě před vypuknutím druhé světové války v roce 1939. Jednalo se o opravy vnějších částí kostelní stavby, za něž bylo staviteli Franzi Theierlovi ze Sokolova zaplaceno 3000 říšských marek. Při tom byla otevřena i makovice na střeše věže, do které byly doplněny k dobovým dokumentům z roku 1913 další soudobé doklady. Součástí tehdejších vnějších rekonstrukčních prací byla také obnova malby ciferníků věžních hodin, kterou provedl malíř Gückelhorn a dostal za to 88 marek 80 feniků. 89)

Rekvírování zvonů postihlo kostel v Kostelní Bříze až za druhé světové války, kdy v roce 1942 byly dva větší historické zvony odtud odvezeny ke zpracování pro účely německého válečného hospodářství. 90)

Dlouhý a někdy snad i fádní výčet významnějších rekonstrukcí, jimiž prošel do druhé světové války kostel v Kostelní Bříze, má především ten smysl, aby doložil, jakým způsobem se tehdy dbalo o tuto umělecky a historicky pozoruhodnou sakrální stavbu a její zařízení. Zaznamenání všech těchto akcí sice bohužel neposkytuje ve své stručnosti podrobnější informace o některých detailech stavebního vývoje, jako například kdy byla na zastřešení věže nahrazena původní břidlice plechovou krytinou, nebo kdy opravdu nahradily kamenné dlaždice z větší části původní cihlovou podlahu kostela, ale dostatečně vypovídá o jejich množství, sledu, rámcovém rozsahu i o růstu při nich uplatněné odborné úrovně této péče, jež vyvrcholila sanačními a rekonstrukčními zásahy provedenými v letech 1913 až 1917 již podle zásad určených státním orgánem památkové péče. Nejen významnější rekonstrukční práce, ale i pravidelná stavební údržba budovy a obnova a doplňování mnoha jejích součástí přispěly k tomu, že až do doby druhé světové války jak kostel, tak i jeho mobiliář nepodlehly zubu času a naopak svým stavem dokumentovaly velmi pozitivní a odpovědný přístup kostelních správců k uchování a obohacení jim svěřeného dědictví.

Druhá světová válka uvedla do pohybu procesy, jež hluboce ovlivnily a dá se říci, že skoro zlomily běh dosud vcelku kontinuitního vývoje Kostelní Břízy a jejího okolí. V roce 1946 bylo odtud stejně jako odjinud v pohraničí českých zemí vystěhováno v odsunu německé obyvatelstvo. Jen pozvolna nahrazovali původní obyvatele noví osídlenci převážně české a slovenské národnosti. Přinášeli si s sebou obvykle odlišné návyky a smýšlení, než měli původní obyvatelé a jejich vztah ke všem pozůstatkům po nich měl převážně materiální povahu. 91)

Odsunem německých obyvatel došlo především k drastické redukci osídlení toho území. Ještě v roce 1942 vykázal farář Franz Beck, že v jeho farním obvodu žije celkem 1657 katolíků a 28 nekatolíků. V polovině roku 1947 zde však bylo podle církevních statistik již jen 118 katolíků a 99 nekatolíků. 92) Znovuosídlení území Slavkovského lesa totiž výrazně zbrzdil záměr jeho využití jako výcvikového prostoru československé armády. Ačkoliv k jeho zřízení došlo až 1. července 1950 a od té doby de iure skončila na jeho území civilní správa obcí, už od roku 1946 docházelo k postupným omezujícím opatřením, jejichž výsledkem bylo úplné převzetí tohoto území vojenskou správou. Do vojenského pásma byl zahrnut také celý obvod farnosti Kostelní Bříza. Již v polovině roku 1947 byly zcela vylidněny obce Bystřina a Krásná Lípa s osadou Týmov. V okrajových částech vojenského pásma ležící obce Kostelní Bříza, Arnoltov a Rudolec byly sice novým osídlencům otevřeny, ale jejich přílivu i usazení kladla překážky různá administrativní omezení. Proto na počátku roku 1948 žilo v těchto třech obcích dohromady pouze 517 obyvatel. 93)

Původnímu německému obyvatelstvu byl také zkonfiskován československým státem veškerý majetek. O své statky byli připraveni i dosavadní patroni kostela v Kostelní Bříze. Podle dekretu presidenta republiky č. 12, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku, z 21. června 1945 přišel o velkostatek Kostelní Bříza poslední vlastník JUDr. Viktor Brand – Kopal a o velkostatek Krásná Lípa, začleněný od roku 1897 do majetkového komplexu Císařský Les – Kladská, německý knížecí rod Schönburg – Waldenburg. 94) Samostatná správa pozemkového majetku, jenž patřil farnímu úřadu v Kostelní Bříze, zejména 27,42 ha lesa, byla ještě v prvních poválečných letech státem alespoň formálně uznávaná, ale po komunistickém převratu v roce 1948 přešel i tento majetek zcela do působnosti státu. 95)

Kostel a fara v Kostelní Bříze touto cestou přišly o populační i hmotné zázemí své existence. Po faráři Franzi Beckovi převzal duchovní správu farnosti v posledním válečném roce kněz Josef Jordan. Své zdejší působení ale ukončil jako poslední německý duchovní vystěhováním do Německa na podzim 1946. 96) Poté zůstala fara v Kostelní Bříze už neobsazena a její duchovní správu vykonával sokolovský kaplan Václav Bareš, kterému kromě administrace arciděkanství v Sokolově a fary v Kostelní Bříze byla svěřena ještě správa far v Lomnici, Svatavě, Lobzech, Čisté a Vranově. 97) S vyhlášením vojenského pásma ve Slavkovském lese ale skončily i tyto poslední zbytky, v nichž přežívaly původní funkce a poslání kostela sv. Petra a Pavla v Kostelní Bříze. Již předtím však byly při nakládání se zařízením kostela podniknuty kroky, které tento vývoj předznamenávaly. Oba větší kostelní zvony odevzdané za druhé světové války nebyly nakonec zničeny a uchovaly se, ale do kostela v Kostelní Bříze se už nevrátily a někdy kolem roku 1950 byly zavěšeny ve zvonici v Krásně. Varhany byly v roce 1947 darovány kostelu v obci Belá ležící na Slovensku východně od Žiliny, kam je po rekonstrukci přenesl varhanář Pavel Žur z Teplé. 98)

Zřízení vojenského prostoru a zánik samostatné správy obce Kostelní Bříza způsobily, že zdejší kostel přestal být sakrální stavbou, a stal se pro nové správní orgány pouhou budovou využitelnou pro jakékoliv účely. Proto byl kostel, který tak zcela ztratil svůj původní charakter a poslání, předán k užívání provozu Vojenského statku, jenž v obci působil již od roku 1946. 99) Ten přeměnil kostelní budovu na skladiště, pro něž byl využitelný hlavně volný vnitřní prostor a kterému naopak překáželo veškeré původní zařízení. Požadavek jeho odstranění urychlil rozchvácení kostelního mobiliáře, jenž zde dosud zbýval, takovým způsobem, že o osudu jeho jednotlivých součástí se nic nedozvídáme a lze jen předpokládat, že jeho valná většina byla při tom bohužel zničena. V uvolněném vnitřku kostela vystavěl nový držitel dřevěné podlahové konstrukce, na nichž se většinou skladovalo obilí. Přitom už v srpnu 1956 bylo konstatováno, že tomuto novému účelu stavba kostela přestává pro poškození střechy, jíž zatéká, také vyhovovat. 100) Nicméně ani po zrušení vojenského prostoru ve Slavkovském lese k 15. srpnu 1954 a obnově obce Kostelní Bříza, kterou od té doby řídil místní národní výbor ustavený podle výsledků voleb 10. října 1954, se nic na novém určení funkce místní kostelní stavby nezměnilo a další užívání bez minimální údržby a oprav způsobilo její devastaci. 101)

Jednotný oborový podnik Státní statky Sokolov, do něhož bylo postupně integrováno celé zemědělské hospodaření na Sokolovsku, zanikl po zhroucení komunistického režimu u nás na počátku devadesátých let 20. století. Kostel v Kostelní Bříze patřil k řadě žalostně zruinovaných objektů, jež po sobě na mnoha místech tento podnik zanechal. Ani velké společenské změny však nepřinesly ve vývoji kostela obrat k lepšímu. Báňská stavební společnost v Sokolově, která jej získala roku 1993 s ním nenakládala jinak, než předchozí socialistický vlastník. Jednání, která se ve věci stavebního stavu kostela jako památkově chráněného objektu vedla, pouze konstatovala, že stavba je dlouhodobě neudržovaná a vzhledem k tomu, že není řádně zabezpečena ani proti neoprávněnému vniknutí, je poškozována a některé její součásti jsou buď ničeny, nebo zcizovány. Zničena byla dlažba podlahy, došlo k propadům klenby a velmi poškozené byly i vnitřní a vnější omítky. Jednání, jež probíhala mezi vlastníkem objektu, Okresním úřadem Sokolov, Památkovým ústavem v Plzni a Městem Březová, ke kterému byla Kostelní Bříza jako část obce připojena 1. dubna 1976, nakonec vyústila v roce 2001 v rozhodnutí Báňské stavební společnosti Sokolov tento objekt prodat Městu Březová. 102)

Zájem Města Březová o osud místních památek se projevil již tím, že podalo návrh na vyhlášení vesnické památkové zóny Kostelní Bříza.

Věřme tedy, že tento krok, k němuž došlo na samém začátku 21. století, se stane předznamenáním záchrany a rehabilitace tohoto mimořádného stavebně historického objektu, který i přes déle než půl století trvající devastaci nadále představuje místní symbolickou dominantu, o niž stále ještě stojí usilovat.

Poznámky

Tato studie o vývoji kostela sv. Petra a Pavla v Kostelní Bříze byla vypracována na základě edic pramenů, literatury a úředních písemných pramenů uložených u Státního oblastního archivu v Plzni, Státního okresního archivu Cheb a Státního okresního archivu Sokolov se sídlem v Jindřichovicích. Jejich seznamy tvoří přílohu studie.

1) Vlasák, V., 1993, s. 1; Kuča, K. , 1998, s. 99; Úlovec, J., 2002, s. 129.
2) Šimák, J. V., 1938, s. 552-553; Kubů, F., 1997, passim.
3) Gradl, H., 1887-1888, s. 269-270.
4) Fischer, R., 1938, s. 20 a 24; Profous, A., 1947 s. 503; 1949, s. 224.
5) Libri confirmationum, 1883, s. 285; 1886, s. 161; Vlasák, V., 1993, s. 1.
6) OSN 14, 1899, s. 937-938.
7) Kuča, K., 1998, s. 99-100.
8) SOkA Sokolov, FÚ Kynšperk n. O., Kniha nadací, s. 5-10; Vlasák, V., Vlasáková, E.,
2002, s. 25.
9) SOkA Cheb, AM Cheb, Korespondence Kostelní Bříza, sign. A 2874, list
z 13. 6. 1486.
10) Das Elbogener Urbar, 1934, s. 53 a 57.
11) Heimatskunde, 1898, s. 349; Ryšavý, V., 2002, s. 1.
12) Reichmann, A., 1993, s. 38; Kuča, K., 1998, s. 100.
13) Kuča, K., 1998, s. 99.
14) Schaller, J., 1785, s. 165-166; Heimatskunde, 1898, s. 348; Karlsbader
Geschichtsquellen, 1928-1929, s. 161; Reichmann, A., 1993, s. 38; Kuča, K., 1998, s.
99-100.
15) SOkA Cheb, AM Cheb, Korespondence Kostelní Bříza, sign. A 2874, list
z 12. 6. 1588.
16) Catalogus cleri, 1937, s. 209-220 a 372; Šimák, J. V., 1938, s. 551-555.
17) SOA Plzeň, Sbírka matrik, Fara Kostelní Bříza, matrika 1, úmrtí s. 1.
18) Kotyška, V., 1895, s. 562; Šimák, J. V., 1935, s. 92-93; Schreiber, R., 1935, s. 196;
Catalogus cleri, 1937, s. 214.
19) Vlasák, V., 1993, s. 1-2; Kuča, K., 1998, s. 99-100.
20) Sommer, J. G., 1847, s. 287-292; Úlovec, J., 2002, s. 134-141.
21) Sommer, J. G., 1847, s. 287-292; Berní rula 2, 1953, s. 405; Státní archiv v Plzni,
1975, s. 76-77.
22) Berní rula 2, 1953, s. 414; Vlasák, V., Vlasáková, E., 2004, s. 37 a 60.
23) Schaller, J., 1785, s. 165; Sommer J. G., 1847, s. 292; Catalogus cleri, 1937, s. 214.
24) Svátek, J., 1970, s. 520-522.
25) SOkA Sokolov, FÚ Kynšperk n. O., Kniha nadací, s. 5-10.
26) Das Elbogener Urbar, 1934, s. 56-58.
27) Das Stadtbuch, 1895, s. 55-56.
28) Prokop, V., 1994, s. 52; Vlasák, V., Vlasáková, E., 2004, s. 43.
29) Karlsbader Geschichtsquellen, 1928-1929, s. 3.
30) SOkA Sokolov, AM Loket, Korespondence soukromé osoby Kostelní Bříza, list
z 10. 9.1650; Heimatskunde, 1898, s. 348.
31) Bílek, T. V., 1885, s. 612-613; OSN 24, 1906, s. 761; Úlovec, J., 2002, s. 135-137.
32) Soupis poddaných, 1993, s. 20; Heimatskunde, 1898, s. 348.
33) Soupis poddaných, 1993, s. 20 a 112.
34) SOkA Sokolov, AM Loket, Korespondence soukromé osoby Kostelní Bříza, list
z 10. 9. 1650.
35) Soupis poddaných, 1993, passim.
36) Soupis poddaných, 1993, s. 20.
37) Catalogus cleri, 1937, passim; Šimák, J. V., 1938, passim.
38) SOkA Sokolov, AM Loket, Korespondence soukromé osoby Kostelní Bříza, listy
z let 1650-1664.
39) Šimák, J. V., 1935, s. 92-93.
40) Catalogus cleri, 1937, passim.
41) Catalogus cleri, 1890, s. 103; Catalogus cleri, 1914, s. 181; Statistický lexikon, 1923,
s. 237-239; Statistisches Gemeindelexikon, 1935, s. 65-67; Catalogus cleri, 1937,
s. 214; Catalogus cleri, 1948, s. 216.
42) Tereziánský katastr, 1966, s. 153.
43) Sommer, J. G., 1847, s. 287-292.
44) Kuča, K., 1998, s. 100.
45) Prokop, V., 2003, s. 30, 43 a 44.
46) Šimák, J. V., 1935, s. 92.
47) Tereziánský katastr, 1970, s. 311.
48) OSN 9, 1895, s. 13, 17-19.
49) Zartner, L., 1987, s. 195; Kuča, K., 1998, s. 99.
50) Soupis poddaných, 1993, s. 20; Tereziánský katastr, 1970, s. 311.
51) Soupis poddaných, 1993, s. 20 a 112.
52) Zartner, L., 1987, s. 195.
53) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Budovy a zařízení, spisy a plány fary 1813-1817.
54) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Inventáře, inventář 1838-1840.
55) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Budovy a zařízení, přípis 1833; Inventáře,
inventář 1838-1840.
56) Heimatskunde, 1898, s. 174 a 349.
57) SOkA Cheb, AM Cheb, Korespondence Kostelní Bříza, sign. A 2874, list
z 12. 4. 1513.
58) SOA Plzeň, Sbírka matrik, Fara Kostelní Bříza, matrika 1, úmrtí 4. 1. 1650.
59) Tereziánský katastr, 1966, s. 153; 1970, s. 311.
60) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Školy, fase 1765; Heimatskunde, 1898, s. 349.
61) Zartner, L.,1987, s. 195.
62) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Školy, školní výkaz (1820).
63) Heimatskunde, 1898, s. 176 a 349; SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Školy,
školní výkaz (1830).
64) OSN 20, 1903, s. 2-5.
65) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Inventáře, inventář 1838-1840.
66) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Budovy a zařízení, spisy a plán hřbitova
1823-1824; Inventáře, inventář 1838-1840.
67) Kuča, K., 1998, s. 99.
68) Schreiber, R., 1935, s. 102 a 8+; Soupis poddaných, 1993, s. 20.
69) Reichmann, A., 1993, s. 38.
70) SOA Plzeň, Vs Kostelní Bříza, Kniha účtů kostela v Kostelní Bříze.
71) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Inventáře, inventář 1795.
72) Ryšavý, V., 2002, s. 1.
73) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Účty, účty fondu stavby kostela 1774-1802.
74) Ryšavý, V., 2002, s. 1-2.
75) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Účty, účet stavby kostela 1802-1806.
76) Ryšavý, V., 2002, s. 2 a 6; SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Inventáře,
inventář 1838-1840.
77) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Účty, účet stavby kostela 1802-1806.
78) Umělecké památky, 1978, s. 114; Seznam nemovitých kulturních památek, 1984,
č. 67; Kuča, K., 1998, s. 99-100; Ryšavý, V., 2002, s. 6-14.
79) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Inventáře, inventář 1838-1840.
80) Kuča, K., 1998, s. 99-100.
81) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Inventáře, inventář 1838-1840; Sommer J. G.,
1847, s. 287.
82) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Kniha kostelních účtů 1838-1868.
83) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Kniha kostelních účtů 1873-1893.
84) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Kostelní účty 1896 a 1897.
85) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Kniha kostelních účtů 1898-1918.
86) Ryšavý, V., 2002, s. 3-4.
87) Ryšavý, V., 2002, s. 4-5; SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Kniha kostelních účtů
1898-1918.
88) Reichmann, A., 1993, s. 38.
89) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Kniha kostelních účtů 1920-1937;
Kostelní účty 1939; Reichmann, A., 1993, s. 39.
90) Kuča, K., 1998, s. 100.
91) Theisinger, H., 1983, s. 472; Zartner, L., 1987, s. 110-114; Kuča, K., 1998, s. 100.
92) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Úřední spisy, statistika 1942; Catalogus
cleri, 1948, s. 216.
93) SOkA Sokolov, ONV Sokolov, Inventář archivního fondu I, s. 5-6; Catalogus
cleri, 1948, s. 216; Seznam obcí, 1948, s. 123-124.
94) SOkA Sokolov, ONV Sokolov, Spisy sign. XII/3 b, vyhláška ONV z 5. 9. 1945;
Tittel, I., 1900, s. 430.
95) SOkA Sokolov, FÚ Kostelní Bříza, Úřední spisy, výměr těžby církevního lesa 1945.
96) Zartner, L.,1987, s. 265-266.
97) Catalogus cleri, 1948, s. 216-219.
98) Kuča, K., 1998, s. 100; Tomší, L., 1998, s. 31.
99) SOkA Sokolov, ONV Sokolov, Spisy sign. XII/3 b, přípis z 1. 10. 1946.
100) SOkA Sokolov, MNV Kostelní Bříza, Spisy sign. círk a sign. 457/1.
101) SOkA Sokolov, ONV Sokolov, Inventář archivního fondu I, s. 7.
102) Ryšavý, V., 2002, s. 5; Prokop, V., 2003, s. 104.

Seznam použitých edic pramenů a literatury

• Bernau, Friedrich: Studien und Materialien zur Specialgeschichte und Heimatskunde des deutschen Sprachgebiets in Böhmen und Mähren, Prag 1903
• Berní rula 2. Popis Čech r. 1654, ed. Karel Doskočil, Praha 1953
• Bílek, Tomáš V.: Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, I. – II., Praha 1882, Praha 1883
• Catalogus venerabilis cleri saecularis et regularis archidioeceseos Pragenae pro Anno Domini MDCCCXC, Pragae 1890
• Catalogus venerabilis cleri saecularis et regularis archidioeceseos Pragensis pro Anno Domini MCMXIV, Pragae 1914
• Catalogus venerabilis cleri saecularis et regularis archidioeceseos Pragensis pro Anno Domini MCMXXXVII, Pragae 1937
• Catalogus cleri archidioeceseos Pragensis Anno Domini MCMXLVIII, Pragae 1948
• Das Elbogener Urbar der Grafen Schlick von 1525, ed. Rudolf Schreiber, Prag 1934
• Fischer, Rudolf: Die Ortsnamen des Bezirkes Falkenau, Reichenbarg (1938)
• Gradl, Heinrich: Beiträge zur Geschichte Nordwestböhmens, 3. Folge Leuchtenberger und Nothaftische Lehen im Elbognerlande, Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, XXV. Jg. (1887-1888). s. 266-282
• Heimatskunde des politischen Bezirkes Falkenau, Falkenau an der Eger 1898
• Karlsbader Geschichtsquellen in den älteren Ratsschriften der Stadt Elbogen. Als Beiträge zur Sozial- und Wirtschaftsgeschichte der Kurstadt für die Zeit des 16. bis 18. Jahrhunderts, ed. Anton Gnirs, Karlsbad 1928-1929
• Kotyška, Václav: Úplný místopisný slovník Království českého, Praha 1895
• Kubů, František: Štaufská ministerialita na Chebsku, Cheb 1997
• Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, III. díl (Kolín-Miro), Praha 1998, s. 99-100
• Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidioecesim, VI. (1399-1410), ed. Jos. Emler, Pragae 1883; VII. (1410-1419), ed. Jos. Emler, Pragae 1886
• Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí, 9. díl, Praha 1895, s. 13 (Fara) a 17-19 (Farář); 14. díl, Praha 1899, s. 937-938 (Kostel); 20. díl, Praha 1903, s. 2-5 (Pohřbívání); 24. díl, Praha 1906, s. 759-762 (Štampach ze Štampachu)
• Pelleter Michael: Denkwürdigkeiten der Stadt Falkenau an der Eger und ihrer nächsten Umgebung. Ein Beitrag zur Geschichte der Deutschböhmen, Falkenau 1876, Tachau 1882
• Poznáváme Sokolovsko, jeho zajímavosti a krásy, Václav Němec a kol., Sokolovská jiskra, roč. 14 (1965), č. 27-roč. 15 (1966), č. 41, s. 122-124
• Profous, Antonín: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny, díl I. A-H, Praha 1947; díl II. CH-L, Praha 1949
• Prokop, Vladimír: Kapitoly z dějin Sokolovska, Sokolov 1994
• Prokop, Vladimír: Březová v minulosti, Březová 2003
• Reichmann, Alfred: Die Kirchen im Kreis Falkenau, Nürnberg 1993
• Ryšavý, Vratislav: Stavebně historický průzkum. Kostelní Bříza (okr. Sokolov) Farní kostel sv. Petra a Pavla, Plzeň 2002 (strojopis)
• Sedláček, August: Místopisný slovník historický Království českého, Praha (1908), s. 408-409
• Seznam nemovitých kulturních památek okresu Sokolov, Plzeň 1984, poř. č. 67
• Seznam obcí v Republice československé. Díl I. Seznam obcí v zemi české podle stavu z počátku roku 1948, Praha 1948
• Schaller, Jaroslaus: Topographie des Königreichs Böhmen. Zweyter Theil Ellbogner Kreis, Prag 1785
• Schreiber, Rudolf: Der Elbogener Kreis und seine Enklaven nach dem Dreissigjährigen Kriege, Prag 1935
• Siegl, Karl: Die Kataloge des Egerer Stadtarchivs, Eger 1900
• Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Loketsko, ed. Eliška Čáňová, Praha 1993
• Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen, XV. Band Elbogner Kreis, Prag 1847
• Das Stadtbuch von Falkenau (1483-1528), ed. Karl Friedrich Rietsch, Prag 1895, s. 55-57
• Statistický lexikon obcí v Republice československé, I. Statistický lexikon obcí v Čechách, Praha 1923
• Statistisches Gemeindelexikon der Čechoslovakischen Republik, I. Land Böhmen, Prag 1935
• Státní archiv v Plzni. Průvodce po archivních fondech, svazek 4, Plzeň 1975
• Svátek, Josef: Organizace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archivy, Sborník archivních prací, roč. XX (1970), s. 503-624
• Šimák, J. V.: Zpovědní seznamy arcidiecése pražské z r. 1671-1725, IX. a X. Plzensko a Loketsko, Praha 1935
• Šimák, J. V.: Středověká kolonizace v zemích českých, České dějiny I/5, Praha 1938
• Tereziánský katastr český, sv. 2 Rustikál (K-Ž), Praha 1966, s. 152-153; sv. 3 Dominikál, Praha 1970, s. 310-311
• Theisinger, Hugo: Aus dem Egerland. Falkenau Stadt und Land. Grö3tes westböhmisches Industriegebiet mit den Städten und Gemeinden des Landkreises, Buchloe 1983
• Tittel, Ig.: Schematismus des Grossgrundbesitzes und grösserer Rustikalgüter, Prag 1900
• Tomší, Lubomír: Varhany a varhanáři Sokolovska a Karlovarska. Die Orgeln und die Orgelbauer des Falkenauer und Karlsbader Gebietes, Sokolov 1998
• Úlovec, Jiří: Tvrze a zámky v Arnoltově a Kostelní Bříze, Muzejní a vlasivědná práce, roč. 40 (2002), s. 129-149
• Umělecké památky Čech 2 (K-O), Praha 1978, s. 114
• Vlasák, Vladimír: Stručný přehled dějin Kostelní Břízy, 1993 (strojopis)
• Vlasák, Vladimír, Vlasáková, Eva: Dějiny města Kynšperku nad Ohří, Praha 2002
• Vlasák, Vladimír, Vlasáková, Eva: Dějiny města Lokte, Loket 2004
• Zartner, Lorenz: Unvergesene Heimat. Kirchenbirk im Kaiserwald, Biebertal 1987

Seznam použitých úředních písemných pramenů

• Státní oblastní archiv v Plzni
• Fond Velkostatek Kostelní Bříza: Kniha účtů kostela sv. Petra a Pavla v Kostelní Bříze 1765-1796
• Fond Sbírka matrik: Matrika fary Kostelní Bříza 1 (narození, oddaní a zemřelí 1650-1685)
• Státní okresní archiv Cheb
• Fond Archiv města Cheb: Korespondence Kostelní Bříza, sign. A 2874, karton 494
• Státní okresní archiv Sokolov se sídlem v Jindřichovicích
• Fond Archiv města Loket: Korespondence soukromé osoby Kostelní Bříza 1575-1664, karton 74
• Fond Farní úřad Kostelní Bříza
  • Kniha kostelních účtů 1873-1893, kniha K 39
  • Kniha kostelních účtů 1898-1918, kniha K 40
  • Kniha kostelních účtů 1920-1937, kniha K 41
  • Kostelní účty 1870-1939, Fascikl 1-3
  • Spisy – Inventáře 1795-1908, karton 1
  • Spisy – Školy 1765-1934, karton 2
  • Spisy – Budovy a zařízení 1804-1939, karton 2
  • Účty 1774-1872, karton 3
  • Úřední spisy 1861-1945, karton 5
• Farní úřad Kynšperk nad Ohří: Kniha nadací, evidence věřících a majetkových záležitostí /1710/-1866, kniha K 27
• Okresní národní výbor Sokolov
  • Inventář archivního fondu I, 1981
  • Spisy sign. XII/3b Konfiskace zemědělského majetku 1945-1948, karton 156
• Fond Místní národní výbor Kostelní Bříza
  • Spisy sign. círk Rušení hřbitova a kostela 1956-1958, karton 2
  • Spisy sign. 457/1 Ochrana kulturních památek 1960-1974, karton 7