© Nadace pro děti. Tel. 352 600 550. Sídlo: Kostelní B?íza 20, 35761 Březová u Sokolova. Více informacíS

Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace

Hella Guth << Kostelní Bříza – Kirchenbirk

Londýn (1939–1951)

Do Londýna přijela Hella na lodi a autobus ji odvezl přímo do internačního tábora emigrantů, kde ženy spaly odděleny od mužů ve velkých sálech. Měla jen tranzitní vízum, na jehož základě bylo možné získat „domestic permits“ – povolení k pobytu a práci ve služebných povoláních. čechoslováci dostávali týdenní podporu od Czech Refugee Trust Fund, založeného jako pomocná organizace pro československé emigranty v roce 1938 z darů britské vlády. V klubu CRTF se Hella seznámila s v Praze narozenou fotografkou z Bauhausu Luciou Moholy a s její pomocí získala podporu, která jí umožnila začátek samostatné umělecké práce v Londýně. Krátce před vypuknutím války se podařilo bratru Ottovi poslat Helle z Prahy část starších kreseb a grafiky. Lucia Moholy byla jejími pracemi nadšená a snažila se jí zprostředkovat kontakt s anglickými kritiky. V květnu 1940 ji navštívil známý teoretik moderního umění Herbert Read, který se zajímal o kontinentální modernu a tvorbu umělců v exilu. Zaujal ho malý obrázek, který později považovala za počátek své surrealistické tvorby.

Získat v Londýně umělecké nebo výtvarné zakázky se ukázalo téměř nemožné. Tak jako v Praze začala navštěvovat se svými pracemi reklamní agentury, výsledek byl ale žalostný. Zachovaly se její tehdejší návrhy na poštovní plakáty, zda však došlo k jejich realizaci nevíme. Některé zakázky dostávala od československé exilové vlády a jejích úřadů – podílela se na ilustrování čsl. novin „Obzor“, vytvářela knižní obálky např. pro anglické vydání čapkova Krakatitu (An Atomic Phantasy). První rok 1939/40 byl ještě téměř idylický, nic dramatického se nedělo – společně s přáteli Otto Eisnerem, Stefanem Körnerem a Stefanem Lörnem chodili pěšky po Londýně a navštěvovali výstavy současného umění. V té době se stýkala také s českými umělci Jakubem Bauernfreundem a Bedřichem Feiglem. Později vzpomínala: „Bylo to přeci jen báječné. Mohli jsme malovat, mohli jsme číst, mohli jsme se procházet. Neměli jsme mnoho peněz, chodili jsme dlouhé vzdálenosti pěšky, abychom poznali Londýn. Nejkrásnější byly naše výlety za výstavami, do muzeí nebo na Charing Cross Road, kde měli množství knih za pakatel. Vytáhlo nás více a výborně jsme se bavili a pak jsme šli do nějaké čajovny – už jsme si na to zvykli a některé věci nám dělaly radost“ (M. Tönnies, 1992).

Když v září 1940 začalo bombardování Londýna, naléhali přátelé na Hellu, aby se přestěhovala ze svého podnájmu v North Hampsteadu do domova emigrantů v Bloomsbury. Ke strachu o rodinu a přátele, kteří nestihli opustit československo, přibyly obavy z hrozících náletů a možné invaze Němců. V tomto období nebyla schopna vůbec malovat; aby se uklidnila, kreslila během náletů kostýmní návrhy. Když se bombardování dostalo do bezprostřední blízkosti, odjela do zemědělské pracovní kolonie emigrantů ve Wiveliscombe v Somersetu, kde se vdala za Ottu Eisnera. Život v kolektivu ani samotné manželství jí však příliš nevyhovovaly, byla to spíše reakce na vnější ohrožení a napětí, kterému byla vystavena. Po krátkém čase přerušila vztah s Eisnerem (rozvedli se v roce 1944) a vrátila se zpátky do Londýna; den poté přepadli Němci SSSR. Chtěla se nechat zaměstnat jako technická kreslířka, ale ani „friendly aliens“ nesměli v době války pracovat v průmyslových podnicích. Nakonec skončila na čas jako číšnice v Regent Palace Hotel.

Teprve potom dostala Hella stipendium od Kulturního odboru československé exilové vlády na léta 1942/43 a mohla se více věnovat malování. Jeho výsledkem byla v červnu 1943 její první samostatná výstava v The Czechoslovak Institute v Londýně, kde vystavila přes 30 prací – kreseb, akvarelů, kvašů a několik surrealistických olejů. V listu „Čechoslovák“ se jí dostalo uznalé kritiky: „Helle Guthové patří plné uznání za důslednost i námahu, s níž překládá obsah nevědoma i podvědoma do sdělovací výtvarné řeči… Je tu několik obrazů, břitce individuálních a dobře malovaných, jež by zaujaly i na dobré výstavě v předválečné Praze; tak ,Erbovní znamení‘ a zvláště ,Vítězná myš‘, v níž dramatizace motivu je rafinovaně dohnána do příšernosti a který je skvěle zvládnut technicky…“

Zatímco Vítězná myš byla shodně považována za nejlepší dílo výstavy, uznání si zasloužila i „báječná krajina s větrnou růžicí na obraze ,Intimní konverzace‘ nebo snová plastická krajina na obraze ,čaj a nekonečno‘.“ Všichni recenzenti oceňovali především dokonalé technické provedení obrazů a jejich jasnou barevnost: „Nejšťastnější ruku však má v kresbách, snad proto, že v nich je literárnost potlačena na minimum, a v akvarelech, kde je mnohem živější poměr k barvě…“ (Buršák, 4. 6. 1943). Výstava organizovaná Britskou radou se opakovala ve Scottish Czechoslovak House v Edinburghu.

Surrealistické kresby Helly Guthové z tohoto období by nám mohly pomoci sledovat zrod jejích snových představ a jejich proměny do surrealistické obrazové řeči, která vycházela z jejích skutečných zážitků. První taková kresba vznikla prý již v roce 1939 a zachycovala káru, která nemohla pokračovat v jízdě, protože byla zastavena zdí. Takové představy chápala Hella jako výraz úzkostných prožitků z útěku a pocitu bezmoci v emigraci. Na základě citací a montáží budovala z jednoduchých abstraktních a předmětných prvků uzavřený svět, v němž se všechny formy stávají hádankou, proměňují se a probouzejí pocity tísně a úzkosti. Stromy jsou často vytržené z kořenů, jejich větve se stávají sítěmi nebo pavučinami, v nichž uvízly prchající postavy.

Postavou sedící ženy s košem a holubicí na obraze „Žně“ (1943; zde nezobrazen; ve sbírce Schleswig-Holsteinisches Landesmuseum) pronikají vegetabilní úponky. Tyto obrazy nemají většinou jeden určitý smysl, ale vyjadřují všeobecné pocity, které prožívala na útěku a v emigraci, při každodenním bombardování stejně jako v neustálých obavách o osud členů rodiny. Tyto kresby na sebe navazují a tvoří širší celek – abychom jim správně porozuměli, bylo by třeba odhalit jejich vzájemné souvislosti; dodnes se jich však zachovalo jen málo.

Později vzniklo ještě několik surrealistických obrazů jako „Pláč nad rozlitým mlékem“ (1945), reagující na poválečné zprávy o osudu matky a sestry, dále poněkud barvitější „Tanečnice a žebrák“ (1946), s válečnou zkušeností se vyrovnávající „Určitě ne…“ (1947) a „Muž pronásledovaný ptákem & dvě vázy“ (1947) nebo „Stroj proti zapomínání“ (1948), který sérii těchto prací uzavírá. V následujícím roce se kolísající a rozpadající metafyzické postavy proměnily v podstatně pevnější konstrukce v obrazu „Radostná jízda“ (1949), které již naznačují jejich další transformaci do stále abstraktnějších struktur. Surrealistická perioda Helly Guthové se z tohoto hlediska jeví daleko spíše nezbytným předpokladem jejího dalšího vývoje než pouze slepým ramenem tvorby.

Návštěvy sbírek porcelánu a keramiky ve Victoria and Albert Museum inspirovaly Hellu k tomu, aby se zkusila zabývat keramikou. Během svého stipendia navštěvovala kursy keramiky na Camberwell School of Arts and Crafts ana St. Martins School of Art. Během tohoto období bydlela společně s Dorou Diamantovou, poslední družkou Franze Kafky. Dora zařizovala právě v East Endu malý restaurant s židovskou kuchyní, který Hella vyzdobila folklorními motivy. Jejich společný byt byl poničen zásahem bomby během náletu a obrazy potrhány střepinami skla z oken. S Meierem Tzelnikerem se podílela na obnově židovského divadla Grand Palais a vyrobila kulisy pro klub ve West Hampsteadu, kde emigranti hrávali divadlo: improvizovanou scénu zařídila paravany a krabicemi, přes které přehodila deku a na ně postavila lampičku. To vytvořilo kouzelnou atmosféru, takže lidé aplaudovali dříve, než se někdo objevil na scéně. (M. Tönnies, 1992)

Jistý finanční úspěch se dostavil teprve v roce 1945, když začala pro obchodní dům Harrods v Londýně vyrábět ručně malované hedvábné šátky, které šly rychle na odbyt. Příjemjí umožnil cestovat na víkendy do Cornwallu, kde na pobřeží vznikaly uvolněné tušové kresby rybářských vesnic. Na začátku války našli angličtí avantgardní umělci Barbara Hepworthová a Ben Nicholson v Cornwallské rybářské vísce St. Ives útulek, kde založili uměleckou kolonii. Během války tu vznikl charakteristický malířský styl, který spojoval tendence moderny s místní tradicí. Také kresby Helly Guthové z Cornwallu z roku 1946 ukazují zajímavé spojení lineárního stylu a krajiny, které asi hrálo svoji úlohu při jejím přechodu k abstrakci o několik let později. V té době začala Hella navrhovat textilní vzory pro tovární výrobu. Tyto barevné vzory nejrůznějších forem byly její první abstraktní tvorbou dříve, než k ní dospěla ve svých obrazech.

Vedle výstavy v československém institutu v roce 1943 vystavila Hella v roce 1945 výběr svých obrazů v londýnském Isobar Clubu a účastnila se jedním obrazem roku 1947 společné přehlídky v Ben Uri Art Gallery, neprodala však nic ani tehdy. Nenašla také žádného galeristu, který by se zajímal o její obrazy. Jedinou nabídku dostala od jakéhosi Belgičana, který jí prozradil, že její obrazy jsou dobré, ale Angličané jim nikdy nebudou rozumět. Galeristka Erika Brausen to formulovala ještě ostřeji: „Tady nemůžete dělat takovéhle věci! Jeďte do Paříže, až budete mít úspěch, pak se můžete vrátit.“ „A tak jsem jela“… vyprávěla později Hella. (M. Tönnies, 1992)