© Nadace pro děti. Tel. 352 600 550. Sídlo: Kostelní B?íza 20, 35761 Březová u Sokolova. Více informacíS

Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace

Hella Guth << Kostelní Bříza – Kirchenbirk

Paříž (1951–1992)

Další vývoj tvorby Helly Guthové v Paříži ukázal, že na mezinárodní umělecké scéně, pro niž již nebyla pouze exilová umělkyně, měla daleko větší šance na úspěch. V roce 1945 se seznámila s Frankem Popperem, budoucím známým teoretikem moderního umění, kterého si vzala v roce 1947. Svoji první cestu na kontinent podnikli v roce 1947, kdy se stala anglickou státní občankou. Frank pocházel z Prahy, ale studoval jako Hella ve Vídni. Cestou do Vídně navštívili také čechy, kde Hellu čekaly smutné zprávy – matka zahynula nejspíše v Osvětimi, sestra Hana v Lodži. Pouze bratrovi se krátce před koncem války podařilo z koncentračního tábora uprchnout a přežít. Jediné, co ze svých věcí našla v rodinném domu, byly štočky k cyklu písní Třígrošové opery. V následujících letech podnikla s Frankem Popperem další cesty na kontinent, zejména do Itálie, kde Frank pracoval pro anglickou cestovní agenturu a Hella kreslila italskou krajinu a navštěvovala galerie. Každý rok trávili delší čas v Římě a v Paříži.

Paříž se po druhé světové válce stala opět na čas hlavním centrem moderního umění. Již v červnu 1945 byla uspořádána velká přehlídka abstraktního umění v galerii Drolin na Place Vendôme, kde byly představeny práce jak předválečné tak současné generace. Ještě důležitější byl nástup mnoha mladých malířů, kteří se spontánně obraceli k abstrakci. Avantgardní umělci se zajímali nejprve o geometrickou abstrakci, vycházející z konstruktivismu a Bauhausu, která od roku 1946 tvořila základy výstav v Salon des Réalités Nouvelles. Také Salon de Mai začal od roku 1949 pořádat přehlídky abstraktního umění. V tomto roce vyšla kniha Michela Seuphora „L’Art abstrait, ses origines, ses premiers maitres“ a renomovaná galerie Maeght věnovala abstraktnímu umění velkou výstavu. Od roku 1949 vydával André Bloc časopis Art d’Aujourd’hui (do 1954), první časopis věnovaný výhradně abstraktnímu umění, v němž se vícekrát psalo i o Helle Guthové.

V roce 1951 se Hella přestěhovala do Paříže a v roce 1954 získala malý ateliér na dvorku domu Boulevard de Clichy 34, uprostřed nočních lokálů Montmartru, kde tvořila a žila až do své smrti. Zde v Paříži byla konečně na správném místě ve správnou dobu. Hned při své první výstavě v roce 1951 mohla zaznamenat úspěch. V roce 1952 ji navštívila pařížská galeristka Jeanette Vivet a nabídla jí uspořádat ještě v témže roce výstavu. Ta měla rovněž značný ohlas a byla počátkem nejúspěšnějšího období Helliny umělecké kariéry. V roce 1955 se Frank a Hella přestěhovali do Paříže natrvalo.

V letech 1954 až 1959 vystavovala opakovaně v Salon des Réalités Nouvelles, v roce 1957 byla uvedena v Knauersově Lexikonu abstraktního malířství od Michaela Seuphorse. V roce 1958 byla Helle udělena stříbrná medaile „Prix Suisse de Peinture Abstraite“, která znamenala asi největší uznání, jakého se jí dosud dostalo. První muzea začala nakupovat její díla. Účast na skupinových výstavách, spolupráce a přátelství s umělkyněmi jako Sonja Delaunay a Marcelle Cahn nebo se sochařem Nicolasem Schöfferema kritikem Claude Riviérem vytvářelo příznivé tvůrčí prostředí.

Rané malířské práce pařížského období Helly Guthové projevují zřetelně její sklon k lineární grafice. Výchozím obrazem je zde „Radostná jízda“ z roku 1949, která znázoròuje dvě postavy tvořené složitou konstrukcí protínajících se čar a mozaikou světlých barev. Zmizely průhledy do hloubi prostoru, který nyní zcela zakrývá plocha pozadí, zatímco vrstvené konstrukce jakoby vystupují z obrazu. Další posun naznačuje obraz „Hlavy na černé“ z roku 1950, kde z přetínajících se čar a linií vystupují tři hlavy, které tyto linie rozkládají a současně tvoří jejich konstrukci. černá plocha pozadí je posunuje dopředu a nutí jakoby vystoupit z obrazu. K tomuto obrazu se pojí řada jednoduchých kreseb postav, tvořených vzájemně se protínajícími liniemi.

Na malém obrázku „Osobnost“ z roku 1951 ještě rozpoznáváme ústřední postavu se zdviženýma rukama a hlavou jakoby zdviženou k nebi. Na přelomovém obraze „Rozpuštěné postavy“ z roku 1952 se jednotlivé figury téměř ztrácejí v hustém lese vertikálních a horizontálních plánů, které vytvářejí složitou strukturu vzájemně se protínajících čar a linií. Na tento obraz navazují další kompozice, které tuto obtížně čitelnou strukturu scelují probíhajícími vertikálními pásy a zároveò vnitřně diferencují a prosvětlují, takže původní obrysy postav se téměř zcela ztrácejí. Tato struktura již zaplòuje celé plátno, otvírá se do hloubky stejně jako vystupuje z obrazu a překračuje svými dynamickými liniemi jeho okraje. Obrazy získávají monumentální vnitřní prostor a skryté postavy hieratický charakter.

Od roku 1954 následovalo postupné uvolòování těchto lineárních struktur a jejich proměna v samostatné výrazové prostředky. To se projevilo zejména v pastelech, často kreslených na tmavých nebo šedých kartonech, zdánlivě zcela intuitivně a bez přípravy, kde se mohly plně uplatnit Helliny vynikající kreslířské schopnosti. Její lineární struktury nyní expandují se značnou energií všemi směry ze středu obrazu. V následujících letech se tyto struktury dále uvolòují, nepůsobí již pouze dynamikou svých linií, ale předevšímsvětelnými a barevnými poli, jemně vibrujícím světlem a barevným zářením, které nás zcela prostupuje. Ačkoli obrazy Helly Guthové jsou uváděny také v souvislosti s tašismem a tvorbou umělců jako Jean Bazaine nebo Vieira da Silva, její tvorba byla vždy původní.

Pierre Restany o jejích pracích v roce 1956 napsal: „Malbu Helly Guthové však nesmíme zaměòovat s nějakou neo-mondrianovskou geometrií… Ve svém hledání elementárního, v úsilí o formální schematizaci nemohla umělkyně uniknout vzpomínkám, které určují její základní postoje. Subjektivita, která tkví v samém jádru této tvorby, podmiòuje její poetickou perspektivu: černý, lineární nebo zesílený grafismus představuje lyrický pořádající prvek, který nervózně oživuje ty nejpřísnější vztahy mezi formami a barvami. V posledních dílech tak divák snadno nalézá zóny rytmického napětí, které jsou prostředky i mezemi citové komunikace. Vždy přítomné drama vášnivé osobnosti hrozivým způsobem otřásá organickou soudržností struktur. Hella Guthová nám předkládá jeden z aspektů onoho věčného tajemství, které stojí u zrodu světů: znepokojivé zklidnění vulkanických láv vychladlých na kůře mlhovin.“ (I Quattro soli III, 1956, 3/4, s. 29).

Když byla v roce 1958 Helle Guthové udělena stříbrná medaile „Prix Suisse de Peinture Abstraite“, Jacques Monnier o její malbě napsal: „Malba této umělkyně je stejně vášnivá, jako může být Delacroixův obraz. Obrys i forma často vybuchují, neustále unášeny silou a pohybem, které otevírají podivné temné či prozářené propasti. Dvě skvrny, červenorůžová a pistáciově zelená, jako by nabývaly tvar a zároveò se rozpouštějí. Hella Guthová se vznešeností vyjadřuje úzkost a s udivující dynamikou tuto úzkost současně překonává. Hella Guthová maluje bez ohledů na etikety, -ismy, manifesty a stanoviska, aniž by si stanovovala nějaký program, maluje s naprostou vášnivostí a radostí z malby, a tedy z tvoření. (Feuilles d’Avis de Lausanne, 16. 9. 1958). Její tehdejší obrazy jsou roztroušeny po mnoha soukromých i veřejných sbírkách ve Francii, Anglii, USA, Švýcarsku, Německu a Izraeli.

V článku „Hella Guthová neboli poetický neklid“ o ní píše Henry Galy-Carles v časopise d’Aujourd’hui (No 38, 1962): „…Technicky pojímá Hella Guthová svou malbu jako sérii ustavičného rozkládání směřujícího vždy od obecného k zvláštnímu, až k vyvolání pocitu nekonečna, onoho okamžiku, kdy se pohyb, explodující z rámce, rozvíjí a vystřeluje do časoprostoru, v protikladných silách, tak jako sám život, jako nejrůznější zdroje energie, z nichž se skládá vesmír, které se proto, aby mohly ‘být’, staví proti sobě, střetávají, potírají jedna druhou…Díky těmto prostředkům tryská z díla Helly Guthové vyhrocená existence těchto protikladných sil vesmíru a samotného stvoření; pocit kosmického nekonečna tvořeného touto věčnou destrukcí, která nakonec ústí v jednotu života, v dílo nabité silami…“ (Hella Guth ou l’inquiétude poétique).

Přibližně od poloviny 60. do poloviny 70. let se v jejích obrazech znovu překvapivě objevují prvky figurace, která jakoby vystupuje z hloubky temných vrstev malby nebo zdánlivého chaosu barev a tvarů. Zřejmé to je například v obraze „Dům z karet“ (1975/76), kde můžeme rozpoznat jak jednotlivé karty, tak z nich vystupující karetní figury, které najednou ožívají jako pohádkové nebo strašidelné bytosti. Nejvýrazněji se tato nová skrytá figurace uplatòuje v obraze „Sestřička“ (1974/75) s rozostřenou postavou dívky, okolo níž z přítmí vystupují přízraky nejasných snů a vzpomínek. Další vývoj Hellu přivedl koncem 70. let ke zcela uvolněné gestické malbě charakteru „action painting“, jako na obraze „Dav noci“ (1977/78), která si však i nadále uchovala svůj charakteristický grafický výraz.

Hella Guthová měla jako abstraktní malířka v 50. letech poměrně značný úspěch, neprosadila se ale mezi nejznámější osobnosti École de Paris, jejichž obrazy byly kupovány i v Americe. Paříž musela na počátku 60. let postoupit své místo hlavního centra mezinárodního uměleckého obchodu New Yorku a pro méně známé umělce se na něm nenašlo místo. Ani její pozdější práce ze 60. a 70. let nezískaly potřebnou publicitu. Tak jako vždy vminulosti si našla alternativní způsoby obživy – vedlemalování spolupracovala s časopisem „L’Art Vivant“ a francouzským rozhlasem. Koncem 70. let musela kvůli těžké oční nemoci zanechat malování.

Po nemoci začalo v roce 1981 její nové tvůrčí období, v němž se soustředila na kresby a koláže, kombinované s nejrůznějšími technikami a materiály. V roce 1986 opět vystavovala v galerii Jacques Barbier v Paříži. Tehdy ji jako téměř osmdesátiletou opět objevila mladá historička umění Irene Below z Městské galerie v Bielefeldu, která našla v depozitářích její práce z padesátých let a uspořádala jí retrospektivní výstavy v galerii Sfeir-Semler v Kielu (1989) a v Soestu (1990), které jí přinesly pozdní uznání v západním Německu. V roce 1991 uspořádala přehlídku její tvorby také Galerie David v Lyonu. V roce 1992 Hella Guthová zemřela v Paříži ve věku 84 let. Ve své tvorbě pokračovala až do posledních dnů svého života.