© Nadace pro děti. Tel. 352 600 550. Sídlo: Kostelní B?íza 20, 35761 Březová u Sokolova. Více informací • S
Mezi atributy sociální vybavenosti našich sídlištních lokalit patřila již od nepaměti pohostinská zařízení obecně nejčastěji nazývaná hostinec, hospoda, krčma nebo šenk. Jejich základní funkcí byl prodej a nezřídka i výroba nápojů, převážně alkoholických, které navíc patřily mezi přísně kontrolované a rovněž privilegované činnosti. Kromě piva, vína, různých druhů destilátů a nealkoholických nápojů, mezi něž patřila hlavně různě ochucená voda a mléko, poskytovaly hospody rovněž stravování, ubytování a některé další služby spojené obvykle s potřebami člověka na cestách.
Také v Kostelní Bříze, vsi ležící v drsnějších klimatických podmínkách na severních svazích Slavkovského lesa asi 8 km od města Sokolova, představovala hospoda už od středověku vedle kostela doloženého od roku 1410, s ním spojené fary a školy a panského sídla zmíněného zde poprvé roku 1444 tradiční zařízení, které svým dílem přispívalo k tomu, aby toto centrum církevní správy a feudálního statku významem předstihovalo řadu lokalit v okolí. 1)
Zřejmě již delší dobu v Kostelní Bříze existující hospoda se v zachovaných písemných pramenech objevila až na samém sklonku jagellonské éry. V letech 1523 až 1525 vznikl urbář, v němž byl zaznamenán stav majetku a jeho zpoplatnění podléhající loketskému lennímu systému ve správě rodu Šliků. Podobně jako zdejší kostel představoval v nejstarší zmínce farář a panský dům jeho držitel, je místní krčma doložena nejprve přes jejího provozovatele, tedy krčmáře. O lenní usedlosti a jejich poddané držitele ve vesnici se ještě tehdy dělily, jak je známo od historických počátků, dvě vrchnosti. 2) Jedna část vesnice Kostelní Bříza byla v držení Engelharda ze Steinbachu, jenž zde měl také své sídlo a mimo poddaných v Libavě a Arnoltově vlastnil také sedm zdejších osazených usedlostí a jednu usedlost pustou. 3) Druhý díl Kostelní Břízy náležel ke kynšperskému panství, o něž zrovna v době vzniku urbáře sváděli boj dosavadní držitelé páni z Gutštejna s aktivními a rozpínavými Šliky, a tvořilo jej pět poddanských hospodářství. 4) K nim patřil i herberk krčmáře s pozemky o rozloze čtvrtiny dvora, tedy necelých tří hektarů. Držitel hospody, jenž není v urbáři uveden jménem, ale pouze obecně jako „kretschmar“, čili krčmář, odváděl z provozu hospody ročně jako královskou daň jeden zlatý rýnský a z pozemků u ní čtvrt zlatého. Více konkrétního z údajů urbáře nevyplývá, ale je zřejmé, že podle celkového počtu pěti poddanských usedlostí v Kostelní Bříze, které patřily ke kynšperskému panství, a jejich celkové výměry pozemků jednoho a půl dvora a jednoho herberku patřila místní hospoda poddanému krčmáři, jenž ji nedržel jako pronajatý panský majetek a proto z ní také přímo odváděl daň. 5)
Ačkoliv prošla Kostelní Bříza podobně jako celé Loketsko v předbělohorském období a zvláště za následné třicetileté války hlubokými politickými, sociálními a náboženskými přeměnami, o mnoha detailech v životě jejích obyvatel nemáme z tohoto dlouhého historického období žádné zprávy. Teprve po skončení třicetileté války, kdy se uklidnily poměry a bylo možno soustavněji zachytit rozsah změn, k nimž během války došlo, se situace se soudobými informacemi začala zlepšovat. V rámci celozemské soupisové akce sloužící ke zjištění stavu náboženského vyznání obyvatelstva vznikl i seznam obyvatelstva Kostelní Břízy, který vyhotovil 12. března 1651 vlastník zdejšího feudálního statku Fridrich Winkler z Heimfeldu. Winklerův zdejší statek tvořil panský dům s hospodářským dvorem a celá ves Kostelní Bříza. Mezi 89 místními poddanými obyvateli, živícími se na svých usedlostech převážně zemědělstvím, žily také rodiny kováře, správce školy, mlynáře, ovčáka a hostinského. Tehdy jím byl Johann (Hans) Mahnert, který měl za ženu Reginu, a jejich jediný syn se jmenoval Adam. Vztah hostinského k vrchnosti určuje soupis jen označením „poddaný“. 6)Ve věku 65 let zemřel Johann Mahnert 28. února 1678 a byl pohřben na hřbitově u místního kostela sv. Petra a Pavla. Matriční zápis o něm hovoří jako o starém hostinském. 7)
Brzy nato se statek v Kostelní Bříze dostal opětovně do vlastnictví rytířského rodu ze Steinbachu. V smlouvě uzavřené mezi Eufemií, vdovou po Fridrichovi Winklerovi a Albrechtem ze Steinbachu, držitelem sousední Kamenice, 15. července 1653 o prodeji statku Kostelní Bříza jsou jako součást jeho vrchnostenského hospodářství zmíněny patrně poprvé v zachovaných pramenech i sladovna a pivovar. 8) Jeho produkce sloužila spotřebě nejen panstva a lidí zaměstnaných na jeho hospodářství, ale jistě také k zásobování místního šenku a patrně i hospod v některých okolních vsích, zvláště těch, které majitelé zdejšího statku získali později do své držby, tedy roku 1737 Bystřinu a roku 1750 Arnoltov. 9) Jen v těchto třech vsích na statku Kostelní Bříza byly na konci feudální éry dohromady už tyto hospody čtyři, dvě v Arnoltově a dvě v Kostelní Bříze. Později je v Kostelní Bříze doložena také panská palírna, bezpochyby dodávající do hospod v obvodu působnosti zdejší vrchnosti ještě pálenku. 10) Zmíněná kupní smlouva z července 1653 byla po čtyřech letech zapsána do zemských desek, čímž se definitivně potvrdilo osvobození veškerého pozemkového majetku v Kostelní Bříze od lenních povinností a jeho převedení do svobodné držby. 11)
Skoro celé 17. století byl statek Kostelní Bříza vystaven častému střídání vlastníků. Tento stav ukončilo až uzavření smlouvy, podle které jej 24. dubna 1688 prodal Jiří Julius Mulz z Valdova Juliovi Erdmannovi Antonínovi z Groppau za 15.500 zlatých. Jako součásti statku byly tehdy výslovně zmíněny rytířské sídlo, okrasná zahrada, poplužní dvůr, ovčín, chmelnice, pila a šenk piva ve vsi. Smlouva tak dokumentuje, že v té době patřila zdejší hospoda do přímé držby vrchnosti, která její provoz velmi pravděpodobně nezajišťovala přímo, ale nájemcem. 12)
Nový majitel Kostelní Břízy statek na rozdíl od předchozích držitelů řídil řádně a jeho hospodářství zvelebil. K tomu využíval patrně i schopností a práce svého správního aparátu a zaměstnanců. K nim patřil také Lorenz Lippert, který je v pramenech označován jako správce a hostinský na statku Kostelní Bříza. Jemu za dlouhé a věrné služby daroval ovdovělý a bezdětný Julius Erdmann Antonín z Groppau podle nadační listiny z 20. srpna 1733 panskou hospodu v Kostelní Bříze s příslušenstvím, k němuž patřily louky, zahrady a pole, jak je až dosud obhospodařoval a užíval, do vlastnictví. 13)
Jelikož Julius E. A. z Groppau neměl dědice, odkázal svůj majetek, jehož hlavní součástí byl statek v Kostelní Bříze, dvornímu radovi Janu Františkovi z Turby, držiteli statku Skuhrov u Mělníka. 14) Poté zemřel jako osmdesátitříletý 2. prosince 1737. 15) Lorenz Lippert svého dobrodince dlouho nepřežil. Zemřel již 19. srpna 1738 ve věku 61 let a v matričním záznamu o tom je uveden jako obroční, tedy vrchnostenský úředník starající se o obilní záležitosti a hospodský. 16) Ještě den před svojí smrtí stačil pořídit testament, podle něhož ustanovil dědici nabytého hostince a k němu náležejících pozemků svoji ženu Magdalenu, rozenou Wagnerovou, s níž žil v manželství od 10. srpna 1706 a své děti. 17) Krátce po získání zděděného majetku odprodali dědici Lorenze Lipperta z pozemků patřících k jejich hospodě novému vlastníku statku Kostelní Bříza Janu Františkovi z Turby zpět do vrchnostenské držby tři díly polí ležících proti Arnoltovu o výměře tři strychy, tedy 0,85 ha, za 18 zlatých. Zápis o tomto majetkovém převodu byl vložen do pozemkové knihy vedené správou statku v Kostelní Bříze 23. října 1739 a za prodávající jej potvrdili vdova Magdalena Lippertová a Johann Andreas Schimmer, místní učitel původem z nedalekého města Čistá a manžel Anny Marie, dcery Lippertových, s níž uzavřel sňatek v kostele v Kostelní Bříze 3. července 1727. 18)
To, že hospoda v Kostelní Bříze přešla v té době z majetku vrchnosti do jiné držby, potvrzuje, byť nepřímo, i tereziánský katastr, neboť ji na rozdíl od těchto zařízení na jiných panstvích a statcích vůbec neuvádí. V čase, kdy ještě patřila vlastníkovi statku, vznikly podklady pro zpracování jeho rustikální části, do níž byl zahrnut majetek poddanský (1713-1722). Když hospoda do panské držby již nepatřila, vznikala jeho dominikální část (1749-1757). Pravděpodobně proto ani v jedné ze svých částí ji tedy tento katastr nezachycuje. 19)
Dědici po Lorenzi Lippertovi neprovozovali svůj hostinec sami, ale k provozování jej pronajímali. Svědčí o tom řada záznamů v matrikách fary v Kostelní Bříze ze čtyřicátých až sedmdesátých let 18. století, v nichž se objevuje Johann Georg Brettschneider, označovaný jako místní hostinský a příslušníci jeho rodiny. Právě ti si od Lippertových dědiců hostinec pronajali a dělili se s vlastníky o zisk z jeho provozu. 20)
Z Lippertových dědiců získal hostinec v Kostelní Bříze jako jediný nakonec Karl Josef Schimmer, který se narodil Johannu Andreasovi Schimmerovi a jeho ženě Anně Marii 22. listopadu 1739 jako jejich poslední dítě. 21) Otec mu zemřel již třicetipětiletý 13. června 1741, ale teprve po smrti matky nabyl podle zápisu v pozemkové knize ze 3. října 1777 tuto hospodu osvobozenou od nevolnictví a poddanství za 442 zlatých a 15 krejcarů do vlastnictví. 22) Tehdy měla budova hostince již číslo popisné 16, které jí bylo přiděleno při zavedení číslování domů u nás v roce 1770. Povinností nového jediného vlastníka zůstalo zajištění provozu hospody v osobě hospodského a odvádění ročního poplatku 12 zlatých z šenku piva a 3 zlatých a 41 krejcarů roční daně. Z kupní ceny musel ale nejprve vyrovnat všechny pohledávky ve výši 94 zlatých a 15 krejcarů většinou mlynářům a za odběr piva z vrchnostenského pivovaru. Jak naznačují značné pohledávky mlynářů, mohlo se jednat o dluhy za odběr mouky, jejíž dodávky mohly být určeny pekárně provozované při hostinci již tehdy. O zbytek peněz z prodejní ceny se pak podělilo všech sedm dětí Anny Marie, přičemž podíl kupujícího byl 50 zlatých, ke kterým si připočetl ještě 48 zlatých půjčených matce a některým ze svých sourozenců. Zápis této kupní smlouvy do pozemkové knihy ratifikovala Marie Anna svobodná paní ze Spiegelu, která jako vdova pozůstalá po posledním z držitelů Kostelní Břízy z rodu z Turby, Janu Václavovi, jenž zemřel 14. ledna 1772 bez mužských potomků, převzala celý zdejší statek s vesnicemi Kostelní Bříza, Arnoltov a Bystřina a ověřil jej správce statku Josef Anton Keferstein, který zakrátko do dalšího námi sledovaného vývoje hospody v Kostelní Bříze přímo vstoupí. 23)
Jediná dcera Karla Schimmera Eva Margareta se totiž 7. února 1786 v kostele v Kostelní Bříze provdala za tohoto muže, jenž byl tehdy již purkrabím ve Svaté Kateřině na panství hraběte Františka Antonína Novohradského z Kolovrat Velké Dvorce na Tachovsku. Předtím, jak již víme, působil jako správce statku Kostelní Bříza, kde zřejmě rodinu místního pekařského mistra a hostinského, jak je otec nevěsty v matričním zápisu o sňatku označen, poznal. 24) Pravděpodobně společenská prestiž vedla J. A. Kefersteina k tomu, že se rozhodl zakoupit statek Hasenbühl nacházející se u Horního Slavkova a nazývaný později také česky Zaječí Pahorek. 25) Peníze na jeho koupi si opatřil půjčkou. Společně se svým tchánem K. Schimmerem ji dostal od pražského měšťana a obchodníka Johanna Georga Köppla. Smlouvu o mimořádně vysoké půjčce ve výši 3.500 zlatých úročenou 4 % úroku uzavřeli v Praze 10. listopadu 1789. Za půjčku se oba dlužníci zaručili veškerým svým majetkem, zvláště však zemskodeskovou hospodou čp. 16 v Kostelní Bříze a pozemky, jmenovitě poli, loukami a zahradami, které k ní příslušejí. Úplný dlužní úpis o této půjčce byl vložen o tři dny později také do pozemkové knihy statku Kostelní Bříza a potvrdil jej současný panský správce Josef Weiss. 26)
Neobvykle vysoké hypoteční zatížení majetku, jehož hlavní součástí byl hostinec čp. 16 v Kostelní Bříze, patrně na dlouhou dobu poznamenalo ekonomickou situaci jeho majitelů a patrně i silně zkomplikovalo další vývoj právních vztahů k němu. Půjčka 3.500 zlatých měla být podle dikce dlužního úpisu použita nejen na koupi statku Hasenbühl, ale rovněž na další potřebu dlužníků. Jelikož však tato potřeba není blíže specifikována, lze se jen domnívat, že část půjčených peněz mohla být použita Karlem Schimmerem k významnější investici, zejména stavební přestavbě jeho hostince. 27) Mohl tak právě tehdy nabýt onu podobu poschoďové budovy s hrázděným patrem a výraznou mansardovou střechou, jak ji známe dodnes. O tehdejším rozšíření nebo zvelebení majetku Karla Schimmera by mohlo svědčit také výrazné zvýšení v jeho prodejní ceně, jak se projevilo v majetkových transakcích po jeho smrti, jež ho stihla ve vlastním domě 15. prosince 1798. 28)
Majetek po Karlu Schimmerovi byl zanesen jeho jediné dědičce Evě Margaretě Kefersteinové do pozemkové knihy statku v Kostelní Bříze teprve 30. ledna 1809. 29) Průtahy se zaknihováním způsobily patrně problémy se splácením hypotéky váznoucí na hospodě a pozemcích k ní patřících od podzimu 1789 ve výši 3.500 zlatých. Celý převedený majetek, k němuž nadále patřil hostinec čp. 16 a pozemkové nemovitosti, byl zapsán v nezměněné knihovní hodnotě 442 zlatých a 15 krejcarů. Pozemky náležející k hospodě představovala dvě pole nazývaná Fuchsschwanz a Zebüsch Acker o celkové výměře 3 jitra a 808 sáhů (2,02 ha), dvě louky o rozloze 1298 sáhů (0,47 ha) a zahrádka u domu o velikosti 4 sáhů (14,5 m²) a zahrada označovaná jako Schimmerova o velikosti 437 sáhů (1572 m²). Podle popisu v uvedeném knihovním zápisu nabyl tento majetek s oprávněním vrchnostenského pivního šenku dědeček Karla Schimmera Lorenz Lippert podle ustanovení 19. paragrafu testamentu Julia Erdmanna Antonína z Groppau z 29. října 1736, v němž si však vlastník statku Kostelní Bříza vymínil volnou dispozici k oprávnění pivního šenku buď k této hospodě nebo jeho přenesení jinam. 30) Jelikož se zatím nepodařilo nalézt ani donační listinu ze srpna 1733 ani testament z října 1736, nelze přesněji vysvětlit okolnosti získání hospody v Kostelní Bříze Lorenzem Lippertem krátce před úmrtím Julia z Groppau. Nicméně další vývoj a o něm svědčící doklady jasně vypovídají o tom, že jak hospoda, tak i nemovitosti patřící k ní, pokud nebyly odprodány, zůstaly v držbě nabyvatele a dále svobodně přecházely na jeho potomky. Těm nadále zůstávala povinnost péče o kvalitu a dobrou míru čepovaného piva z panského pivovaru, udržování pořádku v podniku a spolupráce s vrchnostenským úřadem při zajišťování místní bezpečnosti. Za výčep piva museli ročně odvádět nezměněný roční poplatek 12 zlatých a za hudební produkci při zábavách ještě 4 zlaté. Daň z pozemků jim zůstala stále zachována ve výši 3 zlatých a 45 krejcarů.
Eva Margareta Kefersteinová si svůj právně pojištěný majetek v Kostelní Bříze ponechala jen velmi krátce. Již 9. října 1809 uzavřela smlouvu, podle níž jej prodala za 6.375 zlatých Georgovi Adamovi Riedlovi z Týmova. Kupující ale nekoupil hospodu v Kostelní Bříze a k ní patřící nemovitosti pro sebe. Vlastníkem se stal namísto Riedlova prvorozeného syna Jakoba, který padl ve válce, druhorozený syn Johann. Na nového majitele přešla všechny práva a povinnosti spojené se zakoupeným hostincem poté, kdy při uzavření smlouvy uhradil z kupní ceny hotově 3.375 zlatých a zbývající 3.000 zlatých měl splatit do jednoho roku od jejího stvrzení. 31) Tím se uzavřela éra, kdy hostinec čp. 16 v Kostelní Bříze vlastnil rod Lorenze Lipperta. Zároveň však neskončila doba vleklých potíží spojených s vyrovnáváním vysoké finanční zátěže váznoucí na něm.
Do jednoho roku od uzavření kupní smlouvy 9. října 1809 splatná částka 3.000 zlatých řádně zaplacena nebyla a její úhrada se protáhla na dlouhá desetiletí, v nichž vlastnická práva nového nabyvatele Johanna Riedla a jeho dědiců byla omezována dalšími půjčkami na zaplacení tohoto dluhu. Přesto se Riedlova rodina v hostinci v Kostelní Bříze usadila a až do třicátých let 19. století zde žila a vedla jeho provoz. Narodily se tu děti Johanna Riedla a některé také zemřely a skonala zde 31. května 1824 ve věku 70 let Marie Anna, manželka Georga Adama Riedla, a stejně i on sám 8. července 1832 ve věku 82 let. 32) Poté však získaly většinový podíl na tomto majetku rodina Hopfova z Kostelní Břízy a rodina Püchnerova pocházející ze statku čp. 13 v Rudolci. Provoz hospody převzal jako hostinský Josef Anton Hopf, který se do ní také s rodinou nastěhoval. 33)
Nakonec Lorenz Püchner a Ignaz Hopf, syn Josefa Antona Hopfa, uzavřeli mezi sebou 30. března 1866 kupní smlouvu, podle níž se stal jediným vlastníkem hostince čp. 16 s obytnými a hospodářskými budovami a pozemky o celkové výměře 4 jitra a 948 sáhů (2,65 ha) Ignaz Hopf. Kromě 6.000 zlatých kupní ceny musel vzít nový majitel na sebe řadu povinností spojených s vyrovnáním dalších peněžních nároků, které bylo třeba zaplatit a nabytý majetkový komplex tak zbavit finančního zatížení. 34) Koupí získal Ignaz Hopf nejen nemovitosti, ale i hostinskou živnost, která byla v rámci rozpadu feudálních vztahů u nás po revoluci v letech 1848 a 1849 zbavena všech na ní váznoucích starých břemen. Pozemky při hospodě sice nebyly vázány poddanskými povinnostmi, ale na provozu hospody spočíval odvod poplatků za udělený výčep vrchnostenského piva. Podle patentu z 20. prosince 1859, číslo 227 říšského zákoníku, kterým byl vydán jednotný živnostenský řád pro celou rakouskou monarchii, se provozování hostince změnilo na koncesovanou živnost. 35) Uvolnění poměrů v podnikání umožnilo, aby i v Kostelní Bříze začaly vznikat další podniky podobného druhu. Na konci 19. století zde bylo v provozu vedle hostince čp. 16 ještě dalších pět hospod. Ačkoliv jak původní hospoda, tak i ostatní nově vzniklé odebíraly zčásti produkci místního pivovaru, jenž převážně ve vlastní režii provozovali majitelé místního velkostatku pokračující v linii rodu posledních držitelů feudálního statku, byly tento odběr a výčep piva založeny na svobodných obchodních vztazích. V jejich rámci nicméně výrazně vzrostl konkurenční boj, který se silně dotýkal dosud do jisté míry s výsadami vedeného zdejšího původního hostince. 36)
Ještě před sňatkem uzavřel Ignaz Hopf 20. března 1872 s Magdalenou Adlerovou z Chvojné u Chebu svatební smlouvu, podle níž na ni převedl polovinu svého majetku, tedy hostinec čp. 16 v Kostelní Bříze a nemovitostí při něm. 37) Společné vlastnictví tohoto majetku manželů Ignaze a Magdaleny Hopfových trvalo až do smrti spolumajitelky, jež zemřela ve stáří 62 let 17. června 1909. 38) Potom se podle odevzdací listiny z 31. prosince 1909 stal opět jediným vlastníkem hostince čp. 16 v Kostelní Bříze a příslušných pozemků, jejichž celková hodnota byla vyčíslena na 15.000 korun, Ignaz Hopf. 39) Dále pak žil v hostinci, kde jako dvaaosmdesátiletý zemřel 7. července 1924. 40)
Předtím ovšem svůj majetek prodal podle kupní smlouvy z 1. září 1919 za 60.000 Kč Franzi Zartnerovi a jeho ženě Anně, rozené Hufové, jež dosud měli v Kostelní Bříze hospodu čp. 32. K majetkovému celku zakoupeného hostince patřily tehdy kromě vlastního domu čp. 16 s hospodou, koncesí na hostinskou a výčepní živnost a vnitřním zařízením a původních pozemků ještě další v srpnu 1879 koupené pastvina a pole. Ve smlouvě uzavřené s manželi Zartnerovými si prodávající vymínil na nových majitelích pro sebe a svoji nevlastní sestru Rosinu Püchnerovou doživotní byt a pevně určenou část stravy. 41)
Ve svém jen krátce drženém hostinci čp. 16 v Kostelní Bříze zemřel Franz Zartner již 9. dubna 1926, a to ve věku pouhých 52 let. 42) Poté přešlo podle odevzdací listiny z 22. září 1929 vlastnické právo na polovinu společného majetku manželů Zartnerových na jejich dceru Hildegardu, jež se narodila 27. října 1911 v Krásné Lípě, odkud Zartnerovi původně pocházeli. 43) V kostele sv. Petra a Pavla v Kostelní Bříze se Hildegarda Zartnerová provdala 25. října 1930 za Rudolfa Dorschnera, narozeného 6. října 1898 v Rovné, který byl zaměstnán jako myslivec na zdejším velkostatku Viktora Brand-Kopala. 44) Jemu předala odevzdací smlouvou z 12. července 1938 Anna Zartnerová svoji polovinu hostince čp. 16 v Kostelní Bříze s příslušenstvím do vlastnictví. K majetku, jehož polovinu tehdy Rudolf Dorschner od Anny Zartnerové převzal, patřil hostinec čp. 16 v Kostelní Bříze s kůlnou, stájí a tanečním sálem na stavební parcele č. 42/1, pozemkové parcely č. 22/3 – zahrada, 33/1 zahrada, 140 – pastvina, 147 – pole, 173 – louka, 174 – pole, 175 – pastvina, 176 – pole, 177/2 – pastvina, 19/2 – zahrada, 19/3 – zahrada a stavební parcela č. 42/2 s obytným domem čp. 55. Mimoto náležela k němu ještě hostinská koncese, zařízení hostince a hospodářství, jehož součástí byly dvě krávy, jedno tele, vůz a dva pluhy. Při tom zároveň Anna Zartnerová prodala podle této smlouvy Rudolfovi a Hildegardě Dorschnerovým do společného vlastnictví svoji pozemkovou parcelu č. 19/13 se zahradou. Cena Annou Zartnerovou jejímu zeti a dceři postoupeného majetku byla ve smlouvě stanovena na 40.371 Kč. Kromě doživotního zaopatření a bytu v prvním patře hostince byla Anně Zartnerové na předaném majetku zapsána ještě pohledávka 25.000 Kč ke krytí jejích potřeb a nezaplacených dluhů u pivovaru v Kynšperku nad Ohří. 45) Tím přešlo společné vlastnické právo k hostinci čp. 16 v Kostelní Bříze a k němu patřícímu dalšímu majetku na manžele Rudolfa a Hildegardu Dorschnerovy, kterým bylo vloženo do pozemkové knihy 4. srpna 1938. 46) Tito spolumajitelé vlastnili uvedený majetek v Kostelní Bříze až do konce druhé světové války. Rudolf Dorschner byl však nadále zaměstnán jako správní úředník a provoz hostince a hospodářství při něm vedla jeho žena Hildegard. 47)
Již nějaký čas předtím se začal jejich hostinec nazývat „U bílého koníčka“ (Zum wei3en Rö3l). 48) Původ tohoto názvu ale není doložen a také se neobjevuje v žádném z úředních dokumentů použitých ke zpracování této studie. Zřejmě se jedná o historizující novotvar vytvořený až v první polovině 20. století a lidové označení vychází zřejmě z obecné potřeby zařadit místní pozoruhodný tradiční podnik i pojmenováním mezi ostatní podobně vyhlášená pohostinská zařízení. Stejně se po dlouhou dobu jmenoval i nejznámější hostinec v blízkém Lokti, jehož původní název „U bílého koníčka“ (Zum weissen Rössel) se až později, patrně po moderní přestavbě na hotel na rozhraní 19. a 20. století, změnil na „Bílý kůň“ (Wei3es Ro3). 49)
Vedle hlavní pohostinské činnosti se v hostinci čp. 16 provozovala ještě další výrobní a prodejní činnost, jež obvykle nějakým způsobem se stravováním a konzumací vůbec souvisela. I po smrti hostinského a pekaře Karla Schimmera v roce 1798 zde jako pekař nějaký čas pracoval Johann Georg Kraus. 50) V době první Československé republiky bylo v domě čp. 16 řeznictví Edmunda Mühlhanse a prodejna tabáku, nazývaná trafika, Hugo Wettengla a v posledních desetiletích staré monarchie měli v budově hostince byt a provozovali v ní svoji živnost krejčí. 51) Ještě další obytné prostory v ní sloužily jako příbytky pro ostatní nájemníky, kteří se zde v průběhu času střídali.
Už během 19. století přestali vlastníci hostince pohostinský provoz pronajímat a živnost provozovali sami. Část svého zisku z ní investovali také do zvelebení a rozšíření majetku. Podrobnější popis hostince ve známých zachovaných písemných pramenech zaznamenán není. Ve starší době se vždy označoval pouze jako „Wirtshaus“ a v novějších jako „Gasthaus“. Podle toho se jeho majitel nebo provozovatel také nazýval „Wirt“ nebo „Gastwirt“. Jen v nejstarší zmínce nese zdejší hostinský označení „kretschmar“, čili krčmář. Bližší určení hostince umožnilo za těchto okolností až zavedení číslování domů. Od té doby nese číslo popisné 16. Obrazové zachycení podoby hostinského domu známe jen z fotografií a grafik, někdy také fotografie kopírujících, jež však byly pořízeny až ve 20. století.
U původní budovy hostince, jež v dosud zachované podobě vznikla na konci 18. století a představovala od svého vzniku v zástavbě obce svojí impozantností a architektonickým řešením mimořádný a pozoruhodný objekt, stály ještě hospodářské stavby, stáj, stodola a kůlna. Podle záznamů o těchto budovách je patrné, že se v průběhu času jejich složení i stavební podoba měnily. Hospodářské objekty sloužily převážně pro zemědělskou činnost, jejímž základem bylo obdělávání a využívání zemědělských pozemků, polí, luk a pastvin, patřících k hostinci už od doby, kdy jej získal od vrchnosti ve třicátých letech 18. století Lorenz Lippert a zřejmě tomu tak bylo již předtím. Od druhé poloviny 19. století přikupovali majitelé hostince k původním pozemkům ještě další. Jejich produkce byla základem také pro chov hospodářských zvířat ustájených v těchto stavbách při hostinci. Mimo zemědělské půdy patřilo vlastníkům hostince i několik zahrad, na nichž patrně pěstovali zeleninu a ovocné stromy. Výpěstky z nich sloužily jistě jak k vlastní spotřebě, tak také k využití v pohostinském provozu.
V první polovině 20. století byla k hlavní budově hostince přistavěna přístavba tanečního sálu a v areálu přibyl ještě objekt kuželníku. Tehdy byla také rozdělena původní stavební parcela hostince č. 42 a na části označené č. 42/2 byl postaven obytný dům čp. 55, kam se nastěhovala rodina Julie Hufové, sestry Anny Zartnerové, která se provdala za soudního zřízence Hanse Köhlera. 52)
Po druhé světové válce byl Rudolfovi a Hildegardě Dorschnerovým majetek, jehož hlavní součástí byl hostinec čp. 16 v Kostelní Bříze, jako německý podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a fondech národní obnovy z 25. října 1945 zkonfiskován. 53) Poslední němečtí majitelé hostince byli v roce 1946 společně s většinou německých obyvatel Kostelní Břízy v rámci odsunu Němců vystěhování přes sběrné středisko v Sokolově do Německa. Zde se usadili ve městě Sulzbach-Rosenberg nedaleko Ambergu v Horní Falci, kde Rudolf Dorschner zemřel 12. srpna 1966 a jeho žena Hildegard 2. července 1979. 54)
Zkonfiskovaný zemědělský majetek patřící dosud k hostinci, tedy pole, louky a pastviny, převzaly postupně do své správy státní zemědělské podniky, jejichž vývoj byl ve Slavkovském lese silně ovlivněn skutečností, že tu od konce čtyřicátých let až do roku 1954 bylo zřízeno vojenské pásmo, které podléhalo zvláštnímu režimu s vyloučením běžného civilního života. Teprve po jeho zrušení k 15. srpnu 1954 se začal v obnovené obci Kostelní Bříza, k níž bylo připojeno ještě osm okolních osad, znovu rozvíjet těžce dotčený život. Zemědělské výrobě, která zaměstnávala značnou část silně zredukovaného místního obyvatelstva, byla postoupena nejen veškerá zdejší půda, ale také většina důležitých objektů, včetně významných stavebně historických památek. Tyto pak po celá desetiletí byly zprvu podnikem Vojenské statky a lesy Lázně Kynžvart a od počátku roku 1971 podnikem Státní statky Sokolov často bez minimální údržby jen využívány a želbohu i ničeny. O tom do současnosti svědčí jejich žalostný stav, jenž u některých z nich se zřejmě změní vbrzku v úplný zánik a jen velké obětavosti mohou šťastnější z nich vděčit za záchranu. 55)
Hostinec čp. 16 byl naštěstí vyňat ze zemědělského záboru a dostal se do správy místního národního výboru, který po obnovení civilní správy na tomto území obec řídil. Vlastnictví hostince mu bylo zapsáno do pozemkové knihy ale se značným zpožděním až 22. ledna 1962. 56) Již v letech předtím však byla v objektu obnovena jeho původní funkce zřízením pohostinské provozovny, jež patřila Lidovému spotřebnímu družstvu Jednota. V souvislosti s tím v něm došlo k drobnějším stavebním úpravám, sloužícím tomuto účelu. Výměrem Okresního národního výboru v Sokolově z 28. září 1973 byla provozovna v Kostelní Bříze zařazena v rámci kategorizace úrovně pohostinských zařízení mezi hostince IV. kategorie. 57) Vedle pohostinského zařízení byl objekt domu čp. 16 využíván také jako kulturní dům. K pořádání společenských akcí sloužil sál v přístavbě, který prodělal v polovině šedesátých let stavební rekonstrukci. Při ní byla zčásti opravena i fasáda hlavní budovy. Běžná stavební údržba historické stavby ale soustavně prováděna nebyla a i ona z tohoto důvodu postupně chátrala.
Jelikož se pozvolna i v oficiální rovině přicházelo na to, že také stará stavba hostince v Kostelní Bříze představuje vlastně jednu z významných stavebně historických památek chebské lidové architektury, byl dům čp. 16 v Kostelní Bříze na doporučení orgánů státní památkové péče zařazen podle usnesení ONV v Sokolově č. 154 z 23. srpna 1974 do seznamu chráněných památek lidové architektury. 58) Právě v roce tohoto rozhodnutí si pražští filmaři patrně pro ráz zdejší krajiny a zástavby s typickou pohraniční atmosférou vybrali Kostelní Břízu k natočení celovečerního filmu Sedmého dne večer, jehož režii měl Vladimír Čech a v němž si zahrál hlavní roli Karel Höger. Záběry filmu zachytily i tehdejší stav budovy hostince v Kostelní Bříze a z tohoto pohledu lze film řadit také k dokumentaci o vývoji této historické stavby. 59)
Nicméně ani správní a administrativní opatření státních orgánů v oblasti památkové péče nevytvořila podmínky k tomu, aby vzácnému památkovému objektu byla věnována patřičná péče a nezabránila tomu, aby dále nedocházelo k jeho postupnému chátrání. Degradace stavby ale nedošla šťastnou náhodou tak daleko, aby byla porušena její konstrukční substance, jež by vyústila v rozpad stavby nebo v demolici, jak bylo možno jinde v Kostelní Bříze od skončení druhé světové války často pozorovat. 60)
Tato studie o vývoji hostince čp. 16, jedné z významných stavebně historických památek v Kostelní Bříze, byly vypracována na základě edic pramenů, literatury a úředních písemných pramenů uložených u Státního oblastního archivu v Plzni, Katastrálního úřadu v Sokolově, Státního okresního archivu Sokolov se sídlem v Jindřichovicích a Městského úřadu v Březové. Jejich seznamy tvoří přílohu studie.
1) Kuča, K. , 1998, s. 99; Vlasák, V., 1993, s. 1; Catalogus, 1937, s. 214; Úlovec, J., 2002, s. 134.
2) Gradl, H., 1887-1888, s. 269 a 270.
3) Elbogener Urbar, 1934, s. 53.
4) Hrady, zámky a tvrze, 1985, s. 176.
5) Elbogener Urbar, 1934, s. 43 a 47.
6) Soupis poddaných, 1993, s. 18-20.
7) SOA Plzeň, Sbírka matrik Kostelní Bříza, matrika 1, s. 217.
8) Úlovec, J., 2002, s. 138.
9) Úlovec, J., 2002, s. 139-140.
10) Sommer, J. G., 1847, s. 292.
11) Úlovec, J., 2002, s. 147.
12) Úlovec, J., 2002, s. 139.
13) SOA Plzeň, Vs Kostelní Bříza, kniha 2, s. 115.
14) Úlovec, J., 2002, s. 139.
15) SOA Plzeň, Sbírka matrik Kostelní Bříza, matrika 3, s. 356.
16) SOA Plzeň, Sbírka matrik Kostelní Bříza, matrika 3, s. 359.
17) SOA Plzeň, Sbírka matrik Kostelní Bříza, matrika 2, sňatky 10. 8. 1706.
18) SOA Plzeň, Vs Kostelní Bříza, kniha 2, s. 115-118; Sbírka matrik Kostelní Bříza, matrika 3, s. 2.
19) Tereziánský katastr, 1966, s. 152-153; Tereziánský katastr, 1970, s. 310-311.
20) SOA Plzeň, Sbírka matrik Kostelní Bříza, matrika 3, passim.
21) SOA Plzeň, Sbírka matrik Kostelní Bříza, matrika 3, narození 22. 11. 1739.
22) SOA Plzeň, Sbírka matrik Kostelní Bříza, matrika 3, s. 365.
23) SOA Plzeň, Vs Kostelní Bříza, kniha 4, s. 23-25; Sbírka matrik Kostelní Bříza, matrika 4, úmrtí s. 7.
24) SOA Plzeň, Sbírka matrik Kostelní Bříza, matrika 19, s. 1.
25) Kotyška , V., 1895, s. 334; Statistisches Gemeindelexikon, 1935, s. 209.
26) SOA Plzeň, Vs Kostelní Bříza, kniha 4, s. 51-52.
27) Kuča, K., 1998, s. 100; SOA Plzeň, Vs Kostelní Bříza, kniha 4, s. 51.
28) SOA Plzeň, Sbírka matrik Kostelní Bříza, matrika 30, s. 3.
29) SOA Plzeň, Vs Kostelní Bříza, kniha 5, s. 62-63.
30) SOA Plzeň, Vs Kostelní Bříza, kniha 5, s. 62 a 65.
31) SOA Plzeň, Vs Kostelní Bříza, kniha 5, s. 54-57.
32) SOA Plzeň, Sbírka matrik Kostelní Bříza, matrika 30, 31. 5. 1824, 8. 7. 1832 a passim.
33) SOA Plzeň, Sbírka matrik Kostelní Bříza, matrika 30, 16. 12. 1842 a 19. 1. 1843.
34) SOkA Sokolov, OS Sokolov, sbírka listin k pozemkové knize, č. 5326/1872.
35) OSN 27, 1908, s. 859.
36) Heimatskunde, 1898, s. 262 a 274; Tittel, I., 1900, s. 182.
37) SOkA Sokolov, OS Sokolov, sbírka listin k pozemkové knize, č. 5326/1872.
38) MÚ Březová, Matrika úmrtí Kostelní Bříza 1878-1946, fol. 41.
39) SOkA Sokolov, OS Sokolov, sbírka listin k pozemkové knize, č. 357/1910.
40) MÚ Březová, Matrika úmrtí Kostelní Bříza 1878-1946, fol. 61.
41) SOkA Sokolov, OS Sokolov, sbírka listin k pozemkové knize, č. 1316/1919.
42) MÚ Březová, Matrika úmrtí Kostelní Bříza 1878-1946, fol. 64.
43) KÚ Sokolov, Pozemková kniha Kostelní Bříza, vložka 13, část B; Zartner, L., 1987, s. 251.
44) SOkA Sokolov, OS Sokolov, sbírka listin k pozemkové knize, č. 1649/1938 – oddací list 1. 8. 1938.
45) SOkA Sokolov, OS Sokolov, sbírka listin k pozemkové knize, č. 1649/1938.
46) KÚ Sokolov, Pozemková kniha Kostelní Bříza, vložka 13, část B.
47) Zartner, L., 1987, s. 251.
48) Zartner, L., 1987, s. 250.
49) Vlasák, V., Vlasáková, E., 2004, s. 92-94.
50) SOA Plzeň, Sbírka matrik Kostelní Bříza, matrika 30, 21. 7. 1800.
51) MÚ Březová, Matrika narození Kostelní Bříza 1888-1944, passim; Matrika úmrtí Kostelní Bříza 1878-1946, passim.
52) KÚ Sokolov, Pozemková kniha Kostelní Bříza, vložka 13, část A; SOkA Sokolov, OS Sokolov, sbírka listin k pozemkové knize, č. 1649/1938; Zartner, L., 1987, s. 338.
53) KÚ Sokolov, Pozemková kniha Kostelní Bříza, vložka 13, část B.
54) Zartner, L., 1987, s. 251.
55) Vlasák, V., 1993, s. 6-7.
56) KÚ Sokolov, Pozemková kniha Kostelní Bříza, vložka 13, část B.
57) SOkA Sokolov, MNV Kostelní Bříza, spisy sign. 305.
58) SOkA Sokolov, MNV Kostelní Bříza, spisy sign. 457/1; Seznam, 1984, poř. č. 66.
59) SOkA Sokolov, MNV Kostelní Bříza, spisy sign. 456/5; Vlasák, V., 1993, s. 8.
60) Poznáváme Sokolovsko, 1965-1966, s. 124; Umělecké památky 2, 1978, s. 114; Kuča, K., 1998, s. 100; Úlovec, J., 2002, s. 147.