© Nadace pro děti. Tel. 352 600 550. Sídlo: Kostelní B?íza 20, 35761 Březová u Sokolova. Více informacíS

Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace Ilustrace

Současnost << Kostelní Bříza – Kirchenbirk

Současnost

Záchrana a znovuoživení

Aktuality ukázat další →

Nadace pro děti a její projekt záchrany kostela

Téměř podivínský se mnohým zdál náš záměr, když jsme se rozhodli převzít do nadace kostel Sv. Petra a Pavla v Kostelní Bříze (Kirchenbirk) a zachránit jej před hrozící zkázou.

Rozpadající se střecha

Rozpadající se střecha

Kostel byl již v havarijním stavu a každým dnem hrozilo zřícení věže i stěn lodi. Přístavky byly polorozpadlé, okna vymlácená a zabedněná prkny. V té době bylo již stavebním úřadem v Sokolově vydáno nařízení k provedení zajištění stavby před hrozícím zřícením.

Ani tento závazek nás neodradil. Náš cíl byl jediný: zachránit kulturní památku a zanechat ji pro budoucí generace v co nejlepší stavebnětechnické kondici.

V prvních měsících po převzetí kostela jsme sami pochybovali, zda se nám podaří kostel zachránit. Tak jak jsme se seznamovali s detailním stavem stavby, vyvstávaly nové a nové problémy. Vzpomínám si, že jsem krátce po převzetí seděl na schodech v kostelní věži a prohlížel obrovské trhliny ve zdech, otvory po vypadlém zdivu i zcela prohnilé trámy krovů.

Oprava střechy

Oprava střechy

Žádné technické problémy ovšem nevyčerpávají tak jako umělé překážky vytvářené některými úřady. Ale i to se nám časem podařilo překonat a soustřeďovali jsme se více na zajišťování sanačních a stavebních prací a samozřejmě na získávání prostředků.

Opravená střecha

Opravená střecha

Dnes můžeme říci, že nejhorší je již za námi. Že kostel je staticky zajištěn, má novou střechu, osazená nová okna a postupně provádíme ostatní potřebné opravy. Dále pevně věříme, že všechno bude dobré.

— Vladimír Číhal, Nadace pro děti

Vojenské tábory 50. let

Vojenský výcvikový tábor Prameny se rozkládal na ploše větší než 280 km2 a zabíral tak prakticky celou plochu Slavkovského lesa. Zahrnoval řadu vojenských zařízení, jako byly střelnice, sklady, garáže, tábory pro mužstvo atd. V bezprostřední blízkosti Kostelní Břízy ležel rozsáhlý vojenský tábor pro mužstvo. Statek Kostelní Bříza, tak jak byl konfiskován posledním majitelům, sloužil jako součást zásobování vojska.

Letecký snímek tábora Kostelní Bříza

Letecký snímek tábora Kostelní Bříza

Návštěvnice z USA popisuje úděsný stav z 90 let rozhodnutí k nápravě vzpomínka na padesátá léta

Nepěkný a bezútěšný pohled byl v 90. letech 20. století na Kostelní Břízu. Rozpadávající se kostel, chátrající stavení, neupravená veřejná prostranství, to všechno budilo pocit beznaděje.

kostel-hrbitov

Mnoho návštěvníků, kteří si sami pamatovali dřívější krásu Kostelní Břízy nebo ji znali z vyprávění svých předků, byli zdrceni stavem, ve kterém Kostelní Břízu při své návštěvě našli. Za mnohé uveďme, jak stav Kostelní Břízy vnímala a zaznamenala (PDF) paní Susan Muelhans–Karides z Milwaukee (USA) při své návštěvě v r. 1997:

Projížděli jsme místy, kde se narodili a žili mí dávní předkové. Dnes však v této krajině narážíme většinou na opuštěné a poloprázdné obce anebo na vesnice, které byly pohlceny většími městy a přestaly existovat úplně. Viděli jsme obce Zlatá (Golddorf), Libavské Údolí (Kogerau, Kocherau), Kostelní Bříza (Kirchenbirk), Podlesí (Ebersfeld), Kamenný Dvůr (Steinhof), Sokolov (Falkenau), Lobzy (Lobstal), Hlavno (Kloben), Chlum sv. Máří (Maria Kulm) a další.

kristus

Vše, co kdysi dávno patřilo bývalým německým obyvatelům, je většinou v havarijním stavu anebo bylo Čechy srovnáno se zemí. Kostel a hřbitov v Kostelní Bříze, kde bylo pohřbeno mnoho mých předků, jsou polorozpadlé. Po vyhnání Němců z jejich rodné vlasti byl v kostele ustájen dobytek. Náhrobní kameny byly dávno vyjmuty a byly, jak mi bylo řečeno, použity pro dláždění cest. Vše, co zbylo, je desetistopý železný krucifix. Mezi hroby si hrál malý klučina, pravděpodobně nevěda, k čemu kdysi jeho hřiště sloužilo a co znamená pro nás, kteří jsme stáli opodál.

Myslíme, že citovaný popis, který odráží skutečnost, nepotřebuje komentáře. Je to jen potvrzení toho, že vykořenění původních obyvatel a znovuosídlení prostoru mělo za následek přervání vztahů ke všemu, co generace po generaci budovaly a udržovaly. Nemůžeme se podílet na ničení něčeho, co jsme sami nevybudovali. Proto jsme se rozhodli usilovat o nápravu.

Nová omítka

Nová omítka

Opravujeme kostel, spolupracujeme na opravě hostince i opravě bývalé školy. Další obyvatelé vesnice začali s opravami svých obydlí a Kostelní Bříza tak opět vykvétá do krásy. Nestaráme se jen o vzhled vesnice. Snažíme se, abychom zavedli v obci tradice. Započali jsme s pořádáním koncertů, nejdříve vánočního poté i koncertu u příležitosti svátku patronů kostela sv. Petra a Pavla. Věříme, že se nám daří Kostelní Břízu měnit k lepšímu.

vanocnikoncert

Nesmírně nás těší, když je naše práce oceněna tak, jak se to stalo po pořádání prvního koncertu o vánocích 2008. Již účinkující varhaník pan Dr. Petr Rojík ve své úvodní řeči připomenul, že v kostele opět zazní hudba po více než 63 letech. To jsme ovšem netušili, jakou reakci koncert vyvolá na dálku a jak milý dopis od pana Miroslava Mašína obdržíme:

Prohlížel jsem si na internetu obrázky z vánočního koncertu v kostele sv. Petra a Pavla v Kostelní Bříze a znenadání na mne dýchla 54 let stará minulost. Ten kostel s tou vánoční výzdobou a těmi lidmi v tom mně důvěrně známém prostoru se mi připomněl tak živě, že se mi revokovaly vzpomínky na Štědrý večer roku 1954. Jako by to všechno proběhlo včera.

Byl jsem tehdy příslušníkem 1. roty 2. technického praporu, který měl velitelství v Kynžvartě. 1. 12. 1954 se naše rota přesídlila na Kostelní Břízu. Byli jsme příslušníky pracovních jednotek, které nebyly v západním pohraničí vzácností.

Po vyřízení večerního rozkazu, který se konal kde jinde než v prázdných prostorách kostela, byl velen „rozchod“. Shlukli jsme se do hloučků, mnozí si zapálili, volně jsme se bavili. Po chvilce rozpaků se pojednou z něčího hrdla ozvala melodie. Melodie všem dobře známé staročeské koledy „Nesem vám noviny, poslouchejte“. Bylo to z recese nebo ne? Toť otázka. Nevím, nedovedl jsem to posoudit ani tehdy. Důležité je to, že se chlapci postupně přidávali, druhou sloku už zpívali úplně všichni. A nezůstalo jen u jedné koledy. Zpěv nabýval na vroucnosti, jeden, dva, tři, a pak další a další se chytli kolem krku a zpívalo se, až se to rozléhalo nejen kostelem, ale podle svědectví těch venku i po celé návsi.

Za 386...

Za 386...

Zpěv stoupal v prostoru lodi vzhůru, ta odpovídala svojí dokonalou akustikou a násobila ty decibely, které se správným zpěvem měly u mnohých jen vzdálenou podobu. Nikdo nerozlišoval, s kým ho pojí ruka – poddůstojníci a prostí vojáci, politruk s chlapcem, který si do vojny odseděl pět let v kriminále, cikán a inženýr, Moravák a poloněmec, Čech a Slovák, ateista i upřímně věřící. Šedesát lidí teď pojila nejen melodie koledy, ale i vzájemná solidarita v situaci těch, kteří byli „na jedné lodi“, která by je měla zdárně dovézt ku břehu, tj. bez konfliktů k vytouženému civilu, do které nám zbýval necelý rok.

Ani tato vzpomínka nepotřebuje komentáře. Přestože pisatel popisuje dobu, kdy u nás vládla největší persekuce a on sám zažíval nelehké osobní období, je cítit, jakou roli sehrál kostel v Kostelní Bříze i v těžkých dobách padesátých let 20. století. I přes všechna příkoří a nebezpečí, kterým byli tehdejší „návštěvníci kostela“ vystaveni, dali zcela jasně najevo, že do kostela nepatří nic jiného než úcta, láska a pokora.

A to je také to, proč to děláme. Rádi bychom dosáhli  toho, aby Kostelní Bříza opět žila a aby ji lidé milovali.